Jan Werich ku příležitosti Židovského milenia

Leho z USA
2.8. 2007

Tuto řeč pronesl Jan Werich před otevřením výstavy na židovské radnici v Praze v Maiselově ulici 29.4. 1968 ku příležitosti Židovského milenia. Převzato z knížky Vladimíra Škutiny "Tak jsem tady s tím vápnem, pane Werichu" (nakladatelství Rozmluvy, Praha, 1990, str. 93-98):

"Státní židovské muzeum přichází se stálou expozicí, kterou za chvíli zahájíme. Pro nás všechny je důležité, že se tato výstava obírá tisíciletým životem českých židů a jejich podílem na rozvoji kultury v českých zemích. Jmenuje se ta exposice "Milenium iudaicum bohemicum". Doufám, že toto označení se stane ... nebo může stát známé, jako před několika lety na příklad Velká Morava. Důležité je tady - a zajímavé -, že plán oslavy tisíciletí židovského usídlení v Čechách a založení Pražské židovské obce byl se zpožděním schválen. To by se dalo vysvětlit tím, že při jubilejích, která se vztahují k době, která je delší než život smrtelného člověka, jsou vždycky nějaké potíže. Na příklad vezměte svatováclavské milenium v roce 1929. Tenkrát se historikové zlobili jeden na druhého, protože se nemohli dohodnout, od kdy vlastně mají začít těch tisíc let počítat. Spíš proto, že v roce 1966 naše zahraniční politika a problematika víc než s našimi problémy byla spojena s problémy našich přátel. A dokonce i s problémy našich zákazníků. Jak víte, náš zákazník, náš pán. A zlí jazykové tenkrát šeptali, že by prý Arabové a Asyřané a Féničané a Jordánci a Nubijci a Peršané nemuseli rádi vidět, jak se k nám sjíždějí židé z celého světa na milenium a že by to mohlo ohrozit prodej plzeňského lahvového piva na dlouhodobý úvěr. A že by snad dokonce mohli odmítnout naše dary jako petardy, rozbušky a rachejtle, kterých v těch krajích rádi používají k oslavě Allaha a jeho proroka Nasira. K tomu ke všemu navrch ještě vypukly na Blízkém východě události. A tak musíte pochopit, že bylo úředně doporučeno - tedy skutečný autor zůstane asi utajen -, aby původně plánovaný rozsah zahraniční účasti se zredukoval pouze na hosty ze socialistického tábora. A ještě dříve než toto usnesení bylo doporučeno, pouze ze Spojených států se přihlásilo více než pět tisíc zájemců. A to nemluvím o zájemcích z jiných zemí. Omezení účasti pouze na návštěvníky ze spřáteleného tábora anulovalo smysl této výstavy ideově i materielně. A přitom ani pořadatelům tohoto milenia, a koneckonců ani doporučovatelům, o dolary nešlo. Šlo jim o toto: na jedné straně ti židé, jejichž předkové v polovině desátého století našli na tomto území svoji novou vlast, chtěli milenia využít k pozvání svých přátel z celého světa. Aby tato kulturní událost se stala naší zemi, naší vlasti, našemu státu důvodem ke chloubě. Abychom se mohli pochlubit, že v naší zemi byly a jsou demokratické tradice a že všechno, co je kulturní a lidské, nám nebylo a není cizí. Naopak. Že už dlouhá staletí je to u nás doma

Na druhé straně některým žákům Marxe - snad chudáčkové ani nevědí, že Marx nebyl gói - šlo o to, aby se tyto tradice nepřipomínaly, neprobouzely. Jinými slovy jim šlo o to, zachovat status quo hniloby za každou cenu. Takže dnešního dne konečně zahajujeme milenium iudaicum bohemicum v tom duchu, v jakém původně bylo zamýšleno. Řečí dnešních dnů by se dalo říci, že zahajujeme rehabilitaci. Já se však pokusím používat tato slova co nejméně, protože mi připadá, že rehabilitace je něco, co opravuje věci, které se staly jinak než praví zákon, že uvádí do pořádku proceduru. Že opravuje, ale že nenapravuje. Že opravuje chyby, ale nenapravuje křivdy. Uvádět na přesnou míru pravidla, ve kterých došlo k nepřesnostem, to může dneska každý dobrý computer neboli elektronkový počítač. A udělá to přesněji a rychleji než člověk. Ale nemůže opravit lidské svědomí. A napravovat může než svědomí. Odčinit nemůže nikdo nic. Mrtvého nevzbudíš, ztracená léta nevrátíš a probdělé noci strachu neobrátíš v sladký spánek bezstarostnosti. A já přesto uznávám, že i rehabilitace opravná je nutná. Jsme ji dlužni postiženým i sobě. Sobě jako národu, jako státu a jako lidu. Jenže já si myslím, že s touto mechanickou soudní rahabilitací musí kráčet ruku v ruce rahabilitace duchovní. Rehabilitace svědomí. A myšlení. Myšlení nás všech jako celku. Jedna věc mi nedává spát. A to je, když začnu přemýšlet, kdo byl autorem dob temna, na které tolik naříkáme. A vždycky mi vychází, že to museli být Češi a Slováci. Neboť jaké národnosti byl prokurátor? Jaké národnosti byl muž, který mačkal knoflík k červené žárovce, aby dal prokurátorovi znamení, že obžalovaný se uchýlil od naučené výpovědi a že je třeba přerušit líčení? Já se hrozím domyslet, že to byli Češi a Slováci. Stejně jako ti, kteří ten zvonek montovali. A ti, kteří napojovali odposlouchávací zařízení. Stejně jako ti, kteří v kožených kabátech či uniformách byli suroví na slabé a bezmocné. A co bachaři? A fízlové? A to bych se mohl ptát hodně dlouho a vždycky by mi vyšlo, že to nemohl být nikdo jiný, než řada Čechů a Slováků. A my jim to všichni usnadňujeme tím, že říkáme ONI! A já si myslím - a jsem si vědom, že je to myšlenka velice nepopulární -, že ale v té špíně měl každý alespoň trošičku omočený prstíček. A právě proto nám bude třeba naučit se myslet lidsky a demokraticky. A logicky. Důležitá práce, protože se týká každého z nás a je docela snadné ji odkládat a také ji předstírat. Ale jestliže chceme být jednou velký národ - a velikost národa není určena velikostí území, nýbrž velikostí ducha - pak nám nezbude nic jiného ještě dlouho, než na sobě pracovat.

Považoval jsem a považuji stále za největšího nepřítele člověka blbost. A z blbosti se narodil antisemitismus. Já nejsem tak vzdělaný jako pan Sartre a stovky jiných filosofů, abych mohl rozřešit nebo objasnit kořeny antisemitismu. Ale vím pudově a vím to jistě, že antisemitismus je jednou z největších příčin neštěstí lidstva. A vůbec ne proto, že ubližuje židům, ale proto, že dovoluje hlupákům, zlým blbcům, nečestným a špatným zbabělcům zbavovat se pocitu méněcennosti. Přitom méněcennosti, která je zasloužená a které se nikdy nezbaví. Antisemita je v podstatě nešťastný člověk. Anitsemitismus nezpůsobují židi, protože nejde vůbec o židy. Neboť, jak řekl Sartre - nemýlím-li se - kdyby židé nebyli, antisemita by si je musel vymyslet. Je pochopitelné, že po zvěrstvech, kterých se dopustil nacismus, by nebylo ani chytré ani výhodné se hlásit k antisemitismu. A proto vynalézáme slova. Nová slova, vymyšlená prodejnými nebo vystrašenými žurnalisty, hloupými ideology, kterými nahrazujeme slovo antisemitismus. A to nám dovoluje, abychom na jedné straně oficielně kladli věnec na hrob židům, umučneným fašismem, a současně nazývali Israel agresorem. To nám dovoluje, abychom koncentrační tábory, třeba Osvětim - abych nejmenoval zem -, upravili a ukazovali co věčný pomník nacistických vrahů a současně vyhazovali z univerzit vědce a profesory a spisovatele a nazývali je sionisty. Kdyby to nebylo tak odpuzující, tak by to bylo k smíchu - ta představa, že říkáme agresor národu, který měl být podle autentických slov prezidenta sousední země vymazán z mapy a smeten do moře. Útočníka, vyzbrojeného nejmodernějšími zbraněmi cizího původu a rozehnali ho jako hejno vrabců za tři dny. A to byli dělníci, rolníci, inteligence a jejich děti a ti to byli, co se ubránili přepadení. A my jim za to říkáme agresoři ... To jsou věci, nad kterými se prostě staví rozum. A tím spíš, že tuto náhražku za antisemitismus k nám přivál vítr od nejpokrokovějších a nejspravidlevějších států na této zeměkouli. Američané mají přísloví, které říká, že je zapotřebí všech možných druhů lidí, aby se naplnil svět. Vždycky bylo, je - a já se domnívám, že i bude na světě víc lidí hloupých a nevzdělaných než chytrých a vzdělaných, i když chytrost a vzdělanost nejsou na sobě přímo závislé. Já znám mnoho vzdělaných hlupáků.

Byli a ještě dlouho budou antisemiti. Jestliže tu dneska stojím a mluvím o antisemitismu, ze kterého se rodí fašismus, tak to není proto, abych bránil židy. Nebo abych se je snažil ochraňovat. Protože, zaplať Pán Bůh, židi ukázali, že se bránit umějí a že se bránit chtějí. Když v minulém století pan profesor Tomáš Garrigue Masaryk se angažoval v tak zvaném Hilsnerově procesu, vyčítali mu někteří čeští hlupáci, že je zaprodanec židů. Masaryk jim prý odpověděl, že to nedělá proto, aby chránil židy, ale aby chránil českého člověka před hlupáctvím. Těžko by se to dalo říci lépe. Já jsem byl vždycky nepřítelem antisemitismu, protože jsem ho považoval a považuji dodnes za svého vlastního nepřítele. A dějiny - a hlavně dějiny posledních 35 let - dosvědčily, že antisemitismus je avantgarda fašismu. A činem obojího je násilí. Útlak. A to jest imperialismus. Židé nikdy nebyli národ násilníků. Nenajdete v židovské kultuře nic nehumánního. To, co rádi označujeme za křesťanský projev lidskosti, má v židovské historii své dávné vzory. Podle mého soudu židé nebyli a nejsou nijací zvláštní lidi. Vždycky to byl normální lidi v nenormálních podmínkách. Proti přesile fyzické síly, která je obklopovala, se bránili úsilím vyrovnat se silou ducha. A tak tomu je i u českých židů. Víte, není třeba jmenovat všechný velké duchy židovské kultury, které naše země zrodila. Já jsem hrdý na to, že mezi mými krajany jsou lidé jako Sigmund Freud, Gustav Mahler, Max Brod, Franz Werfel, Franz Kafka, Richard Weiner, Rudolf Fuchs, Egon Ervín Kisch, Otto Gutfreund, anebo Karel Poláček, Bedřich Feigel, Egon Hostovský, Karel Ančerl a jiní vynikající vědci, umělci, spisovatelé v dávné době i ze současnosti. A proto si myslím, že budeme muset začít rehabilitaci sami v sobě, naučit se myslet demokraticky, protože jsme to částečně zapomněli a částečně jsme neměli čas se to naučit. A to musíme proto, abychom měli svobodu. Ale svobodu takovou tu lidskou, svobodu, co nosíme a máme nosit každý v sobě. Potom snad bude jasnější, že antisemitismus je nepřítel svobody a že svobodní nebudeme - ani my, ani Slováci, ani nikdo jiný, dokud nebudou na světě plnoprávní lidé, to znamená i židé. Pokud židé po celém světě nebudou jisti svým životem a svou existencí, nebude na světě svobody.

No a teďka bychom se mohli jít podívat na tu výstavu. Děkuji vám."

  
  
Další obsah bude dodán dle pracovního vytížení. Jinak řečeno, až budu mít čas...