Jan
Werich ku příležitosti židovského milenia
2.8. 2007
Tuto řeč pronesl Jan Werich před otevřením výstavy na židovské radnici v Praze v Maizlově ulici 29.4. 1968 ku příležitosti židovského milenia. Převzato z knížky Vladimíra Škutiny "Tak jsem tady s tím vápnem, pane Werichu" (nakladatelství Rozmluvy, Praha, 1990, str. 93-98):
"Státní židovské muzeum přichází se stálou expozicí, kterou za chvíli zahájíme. Pro nás všechny je důležité, že se tato výstava obírá tisíciletým životem českých židů a jejich podílem na rozvoji kultury v českých zemích. Jmenuje se ta exposice "Milenium iudaicum bohemicum". Doufám, že toto označení se stane ... nebo může stát známé, jako před několika lety na příklad Velká Morava. Důležité je tady - a zajímavé -, že plán oslavy tisíciletí židovského usídlení v Čechách a založení Pražské židovské obce byl se zpožděním schválen. To by se dalo vysvětlit tím, že při jubilejích, která se vztahují k době, která je delší než život smrtelného člověka, jsou vždycky nějaké potíže. Na příklad vezměte svatováclavské milenium v roce 1929. Tenkrát se historikové zlobili jeden na druhého, protože se nemohli dohodnout, od kdy vlastně mají začít těch tisíc let počítat. Spíš proto, že v roce 1966 naše zahraniční politika a problematika víc než s našimi problémy byla spojena s problémy našich přátel. A dokonce i s problémy našich zákazníků. Jak víte, náš zákazník, náš pán. A zlí jazykové tenkrát šeptali, že by prý Arabové a Asyřané a Féničané a Jordánci a Nubijci a Peršané nemuseli rádi vidět, jak se k nám sjíždějí židé z celého světa na milenium a že by to mohlo ohrozit prodej plzeňského lahvového piva na dlouhodobý úvěr. A že by snad dokonce mohli odmítnout naše dary jako petardy, rozbušky a rachejtle, kterých v těch krajích rádi používají k oslavě Allaha a jeho proroka Nasira. K tomu ke všemu navrch ještě vypukly na Blízkém východě události. A tak musíte pochopit, že bylo úředně doporučeno - tedy skutečný autor zůstane asi utajen -, aby původně plánovaný rozsah zahraniční účasti se zredukoval pouze na hosty ze socialistického tábora. A ještě dříve než toto usnesení bylo doporučeno, pouze ze Spojených států se přihlásilo více než pět tisíc zájemců. A to nemluvím o zájemcích z jiných zemí. Omezení účasti pouze na návštěvníky ze spřáteleného tábora anulovalo smysl této výstavy ideově i materielně. A přitom ani pořadatelům tohoto milenia, a koneckonců ani doporučovatelům, o dolary nešlo. Šlo jim o toto: na jedné straně ti židé, jejichž předkové v polovině desátého století našli na tomto území svoji novou vlast, chtěli milenia využít k pozvání svých přátel z celého světa. Aby tato kulturní událost se stala naší zemi, naší vlasti, našemu státu důvodem ke chloubě. Abychom se mohli pochlubit, že v naší zemi byly a jsou demokratické tradice a že všechno, co je kulturní a lidské, nám nebylo a není cizí. Naopak. Že už dlouhá staletí je to u nás doma.
Na druhé straně některým žákům Marxe - snad chudáčkové ani nevědí, že Marx nebyl gói - šlo o to, aby se tyto tradice nepřipomínaly, neprobouzely. Jinými slovy jim šlo o to, zachovat status quo hniloby za každou cenu. Takže dnešního dne konečně zahajujeme milenium iudaicum bohemicum v tom duchu, v jakém původně bylo zamýšleno. Řečí dnešních dnů by se dalo říci, že zahajujeme rehabilitaci. Já se však pokusím používat tato slova co nejméně, protože mi připadá, že rehabilitace je něco, co opravuje věci, které se staly jinak než praví zákon, že uvádí do pořádku proceduru. Že opravuje, ale že nenapravuje. Že opravuje chyby, ale nenapravuje křivdy. Uvádět na přesnou míru pravidla, ve kterých došlo k nepřesnostem, to může dneska každý dobrý computer neboli elektronkový počítač. A udělá to přesněji a rychleji než člověk. Ale nemůže opravit lidské svědomí. A napravovat může než svědomí. Odčinit nemůže nikdo nic. Mrtvého nevzbudíš, ztracená léta nevrátíš a probdělé noci strachu neobrátíš v sladký spánek bezstarostnosti. A já přesto uznávám, že i rehabilitace opravná je nutná. Jsme ji dlužni postiženým i sobě. Sobě jako národu, jako státu a jako lidu. Jenže já si myslím, že s touto mechanickou soudní rahabilitací musí kráčet ruku v ruce rahabilitace duchovní. Rehabilitace svědomí. A myšlení. Myšlení nás všech jako celku. Jedna věc mi nedává spát. A to je, když začnu přemýšlet, kdo byl autorem dob temna, na které tolik naříkáme. A vždycky mi vychází, že to museli být Češi a Slováci. Neboť jaké národnosti byl prokurátor? Jaké národnosti byl muž, který mačkal knoflík k červené žárovce, aby dal prokurátorovi znamení, že obžalovaný se uchýlil od naučené výpovědi a že je třeba přerušit líčení? Já se hrozím domyslet, že to byli Češi a Slováci. Stejně jako ti, kteří ten zvonek montovali. A ti, kteří napojovali odposlouchávací zařízení. Stejně jako ti, kteří v kožených kabátech či uniformách byli suroví na slabé a bezmocné. A co bachaři? A fízlové? A to bych se mohl ptát hodně dlouho a vždycky by mi vyšlo, že to nemohl být nikdo jiný, než řada Čechů a Slováků. A my jim to všichni usnadňujeme tím, že říkáme ONI! A já si myslím - a jsem si vědom, že je to myšlenka velice nepopulární -, že ale v té špíně měl každý alespoň trošičku omočený prstíček. A právě proto nám bude třeba naučit se myslet lidsky a demokraticky. A logicky. Důležitá práce, protože se týká každého z nás a je docela snadné ji odkládat a také ji předstírat. Ale jestliže chceme být jednou velký národ - a velikost národa není určena velikostí území, nýbrž velikostí ducha - pak nám nezbude nic jiného ještě dlouho, než na sobě pracovat.
Považoval jsem a považuji stále za největšího nepřítele člověka blbost. A z blbosti se narodil antisemitismus. Já nejsem tak vzdělaný jako pan Sartre a stovky jiných filosofů, abych mohl rozřešit nebo objasnit kořeny antisemitismu. Ale vím pudově a vím to jistě, že antisemitismus je jednou z největších příčin neštěstí lidstva. A vůbec ne proto, že ubližuje židům, ale proto, že dovoluje hlupákům, zlým blbcům, nečestným a špatným zbabělcům zbavovat se pocitu méněcennosti. Přitom méněcennosti, která je zasloužená a které se nikdy nezbaví. Antisemita je v podstatě nešťastný člověk. Anitsemitismus nezpůsobují židi, protože nejde vůbec o židy. Neboť, jak řekl Sartre - nemýlím-li se - kdyby židé nebyli, antisemita by si je musel vymyslet. Je pochopitelné, že po zvěrstvech, kterých se dopustil nacismus, by nebylo ani chytré ani výhodné se hlásit k antisemitismu. A proto vynalézáme slova. Nová slova, vymyšlená prodejnými nebo vystrašenými žurnalisty, hloupými ideology, kterými nahrazujeme slovo antisemitismus. A to nám dovoluje, abychom na jedné straně oficielně kladli věnec na hrob židům, umučneným fašismem, a současně nazývali Israel agresorem. To nám dovoluje, abychom koncentrační tábory, třeba Osvětim - abych nejmenoval zem -, upravili a ukazovali co věčný pomník nacistických vrahů a současně vyhazovali z univerzit vědce a profesory a spisovatele a nazývali je sionisty. Kdyby to nebylo tak odpuzující, tak by to bylo k smíchu - ta představa, že říkáme agresor národu, který měl být podle autentických slov prezidenta sousední země vymazán z mapy a smeten do moře. Útočníka, vyzbrojeného nejmodernějšími zbraněmi cizího původu a rozehnali ho jako hejno vrabců za tři dny. A to byli dělníci, rolníci, inteligence a jejich děti a ti to byli, co se ubránili přepadení. A my jim za to říkáme agresoři ... To jsou věci, nad kterými se prostě staví rozum. A tím spíš, že tuto náhražku za antisemitismus k nám přivál vítr od nejpokrokovějších a nejspravidlevějších států na této zeměkouli. Američané mají přísloví, které říká, že je zapotřebí všech možných druhů lidí, aby se naplnil svět. Vždycky bylo, je - a já se domnívám, že i bude na světě víc lidí hloupých a nevzdělaných než chytrých a vzdělaných, i když chytrost a vzdělanost nejsou na sobě přímo závislé. Já znám mnoho vzdělaných hlupáků.
Byli a ještě dlouho budou antisemiti. Jestliže tu dneska stojím a mluvím o antisemitismu, ze kterého se rodí fašismus, tak to není proto, abych bránil židy. Nebo abych se je snažil ochraňovat. Protože, zaplať Pán Bůh, židi ukázali, že se bránit umějí a že se bránit chtějí. Když v minulém století pan profesor Tomáš Garrigue Masaryk se angažoval v tak zvaném Hilsnerově procesu, vyčítali mu někteří čeští hlupáci, že je zaprodanec židů. Masaryk jim prý odpověděl, že to nedělá proto, aby chránil židy, ale aby chránil českého člověka před hlupáctvím. Těžko by se to dalo říci lépe. Já jsem byl vždycky nepřítelem antisemitismu, protože jsem ho považoval a považuji dodnes za svého vlastního nepřítele. A dějiny - a hlavně dějiny posledních 35 let - dosvědčily, že antisemitismus je avantgarda fašismu. A činem obojího je násilí. Útlak. A to jest imperialismus. Židé nikdy nebyli národ násilníků. Nenajdete v židovské kultuře nic nehumánního. To, co rádi označujeme za křesťanský projev lidskosti, má v židovské historii své dávné vzory. Podle mého soudu židé nebyli a nejsou nijací zvláštní lidi. Vždycky to byl normální lidi v nenormálních podmínkách. Proti přesile fyzické síly, která je obklopovala, se bránili úsilím vyrovnat se silou ducha. A tak tomu je i u českých židů. Víte, není třeba jmenovat všechný velké duchy židovské kultury, které naše země zrodila. Já jsem hrdý na to, že mezi mými krajany jsou lidé jako Sigmund Freud, Gustav Mahler, Max Brod, Franz Werfel, Franz Kafka, Richard Weiner, Rudolf Fuchs, Egon Ervín Kisch, Otto Gutfreund, anebo Karel Poláček, Bedřich Feigel, Egon Hostovský, Karel Ančerl a jiní vynikající vědci, umělci, spisovatelé v dávné době i ze současnosti. A proto si myslím, že budeme muset začít rehabilitaci sami v sobě, naučit se myslet demokraticky, protože jsme to částečně zapomněli a částečně jsme neměli čas se to naučit. A to musíme proto, abychom měli svobodu. Ale svobodu takovou tu lidskou, svobodu, co nosíme a máme nosit každý v sobě. Potom snad bude jasnější, že antisemitismus je nepřítel svobody a že svobodní nebudeme - ani my, ani Slováci, ani nikdo jiný, dokud nebudou na světě plnoprávní lidé, to znamená i židé. Pokud židé po celém světě nebudou jisti svým životem a svou existencí, nebude na světě svobody.
No a teďka bychom se mohli jít podívat na tu výstavu. Děkuji vám."
Leho z USA
Zpět na články
Již jsme mnohokrát konstantovali, že diskuzní fóra Zvědavce Vladimíra Stwory je jakási virtuálni totalita pro ty, kteří se cítí českou plyšovou revolucí podvedeni a s bolestí v srdci vzpomínají na staré dobré časy pod vládou komunistické strany. Je smutné, že do této kategorie se počítá i jisté množství emigrantů z bývalé ČSSR včetně věrné účastnice zvědavcových diskuzí Áji. Za bývalého režimu vládní nomenklatura se vyhýbala jakémukoliv dialogu s opozicí většinou reprezentovanou chartisty snažíce se tak ji izolovat a pomocí perzekuce umlčet. To samé je možno pozorovat na Zvědavci. Na tzv. "otevřeném fóru" se Ája neprozřetelně pustila do debaty s diskutérem Leo, který byl po krátké době vyloučen pohotovou cenzorkou Mindy pro podezření, že je Kulísek (tedy vlastně já) a všechny leovy příspěvky byly promptně smazány. Ájin monolog tak působil velmi komicky a bylo z něj zcela jasné, co se v diskuzi děje. Ája tedy ze strachu možné perzekuce se sama zcenzurovala a text své konverzace s leem rovněž vymazala. Řekl bych, že diskuze po ájině zásahu vypadá ještě bizardněji, posuďte sami (v případě, že prázdné ájiny příspěvky byly odstraněny, klikněte sem): http://forum.zvedavec.org/index.php/topic,291.45.html
Silně to připomíná velmi podobnou autocenzuru v SSSR ve třicátých letech minulého století, která ovšem zdaleka tak humorná nebyla:
Fotografie jsou převzaty z knihy Davida Kinga "The Comissar Vanishes" (Komisař mizí) (ISBN 0-3050-5294-1). Originál fotografií se poprvé objevil v knize Alexandra Rodčenka "Deset let Uzbekistánu" vydané na oslavu desátého výročí členství této svazové republiky v SSSR a fotografie soudruhů uvržených velkým vožděm Stalinem v nemilost byly editovány Rodčenkem samotným. Pro zajímavost uvedu jejich jména od leva do prava a od shora dolů: A. A. Tsexer, Akmal Ikramov, D. Abidova a na poslední skupinové fotce jsou Ortaqlar Blan Birlikda, Yalaridan Avezov, Tursun Kodžajev, Achun Babajev, Vjačeslav Molotov a Abel Jenukidze. Jestlipak by Zvědavci také začernili mojí tvář v případě vlastnictví časopisu Svět v obrazech, kde jsem byl zvěčněn těsně po plyšáku někdy v roce 1990 či 91?
Leho z USA
Zpět na články
Vzhledem k tomu, že několik zdejších čtenářů vzneslo protesty k faktům uvedeným v článku "Muslimská okupace Evropy" aniž by tyto protesty podepřely sebemenšími fakty, která by obsah článku vyvrátila, přináším další čerstvé události tentokráte ze Spolkové Republiky Německo. Jsem si jist, že tyto události by nesměly být v žádném případě uveřejněny na Zvědavci, který se už téměř výhradně zabývá kopírovaním a špatnými neprofesionálními překlady politicky korektních blábolů fanatických rasistů a vysloužilých komunistů. Proto se domnívám, že zdejší čtenáře, kteří na rozdíl od Zvědavců dokáží samostaně myslet, tyto fakta zaujmou.
31. říjen (Reformationstag) je v SRN státní svátek. Tímto dnem si Německo připomíná Lutherovy reformy, které měly v 16. století za následek zrození evangelické církve. Letošní oslavy však byly zastíněny tragickou událostí, která se odehrála ve východoněmeckém Erfurtu: 73-letý farář se před kostelem, ve kterém právě probíhala sváteční bohoslužba, polil benzínem a zapálil. Byl odvezen do speciální kliniky v Halle, kde na druhý den svým těžkým popáleninám podlehl. Zoufalý čin na protest proti šířícímu se islámu otřásl nejen širokou veřejností, ale především samotnou církví. "Motiv sebeupálení celou věc jen komplikuje", vyjádřil se saský biskup Axel Noack, "tématem islámu se zabýváme ve východních zemích SRN jen teoreticky. Dialogy a setkání s muslimy jsou zde výjímkou."
Vývoj posledních let dává skutečně důvod k zamyšlení. Zatímco katolická a evangelická církev zaznamenává úbytek věřících a zavírá (nebo i prodává) jeden kostel za druhým, společnost věřících muslimů se rozrůstá a pomalu není německého města, kde by nestála alespoň jedna mešita. V roce 2002 existovalo v SRN 77 klasických mešit s kopulemi a minarety. Dnes už jich je 143 a dalších 128 je buď naplánováno, nebo již ve stavbě. Mimo tyto klasické stavby se Německo může pyšnit dalšími 2.660-ti islámskými modlitebnami.
Dobrým příkladem přeskupení sil je Mannheim. Když se hovořilo o výstavbě nové mešity, jen několik málo metrů od novogotického kostela Liebfrauenkirche, protesty se ozývaly ze všech stran. Dnes navštěvuje mešitu Yavuz-Sultan-Selim každý víkend zhruba 3.000 muslimů, zatímco na mši svatou dochází do vedlejšího kostela o nedělích sotva 150 věřících. V Německu žije vedle 54 milionů křesťanů 3,5 milionu muslimů, organizovaných v 860-ti mešitních společenstvích. Ale teprve nyní, zhruba 40 let po jejich imigraci, se začínají skutečně zviditelňovat.
Ministr Wolfgang Schäuble na právě proběhlé islámské konferenci prohlásil: Milióny muslimů v SRN jsou součástí německé současnosti i budoucnosti, ale islám se musí přizpůsobit a přijmout základní pravidla, normy a hodnoty, na kterých je postaveno Německo i celá Evropa. Na druhou stranu se ale pan ministr zasazuje o to, aby byl na státních školách vyučován islám a aby v mešitách bylo kázáno i německy. Tak kdo se tedy komu přizpůsobuje?
Ben Hur, Los Angeles California Listopad
2006
Diskuze k článku zde
Zpět na články
Jak do
bylo s demolicí v New Yorku dne 9.11. 2001
18.10. 2006
Následující článek je z příspěvku v diskusním fóru "Svobodný Zvědavec" na populární téma konspirační teorie Zvědavců "Demolice Světového obchodního centra administrativou George Bushe". Příspěvek, který je vlastně odpovědí na jednoho dosti zmateného příznivce výše jmenované konspirační teorie, je zajímavý zvláště tím, že je od jednoho z očitých svědků katastrofy:
Věřím svým poznatkům. Podívejte se, nemusíte mi věřit, ale sám mám vyzkoušeno, že běžná "Structural steel" už při pouhých 550°C ztrácí 60% svojí pevnosti. Při dlouhotrvajícím požáru dochází k intenzivnímu ohřevu ocelového konstrukčního prvku, což s sebou přináší pokles jeho pevnostních charakteristik, zejména pak meze kluzu, meze pevnosti a také Youngova modulu E. Pokud je pokles meze kluzu v důsledku požáru tak vysoký, že jeho hodnota překročí okamžité pracovní napětí, konstrukční element se zdeformuje nebo poruší. Teplota, při níž k tomu dojde, se udává jako kritická teplota a dosahuje u běžných typů konstrukčních ocelí asi 550 °C – může však kolísat i v závislosti na velikosti konstrukčního prvku. Při této teplotě si ocel zachovává pouze 60 % své původní meze kluzu za laboratorní teploty. Faktem je, že nikdo z nás, ani budoucích nemůže přesně určit, jaká ta teplota uvnitř byla. Já prostě věřím, že ten požár to mohl ohřát až na teplotu, kdy ocelové nosníky pod tíhou všech podlaží nad nimi prostě povolily. Vy tomu za žádnou cenu věřit nechcete. OK. Pokud mne chcete přesvědčovat napastovanými články odkudsi, nemá to smysl. Ty uhlovodíky, které jsou v leteckém palivu MOHOU dosáhnout teploty hoření daleko vyšší než Vám se zdá nebo co uvádí zdroj, ze kterého jste čerpal (to chce trochu znalostí chemie, výhřevnosti paliv a znát specifické teplo Fe, abyste pochopil, že vzniklým teplem lze snadno ocel zahřát).
Máte pravdu v tom, že podmínkou k tomu je dostatečné množství vzduchu (O2). Ale tato podmínka v případě požáru ve výškové budově může nastat. Schodiště a výtahové šachty jsou dostatečnou zárukou toho, aby v případě požáru mohly přivádět dostatek vzduchu pro ohnisko požáru. Jak známo horké zplodiny hoření jsou lehčí než vzduch a tudíž nastává proudění. Spaliny se derou volným prostorem šachet, nebo schodišť nahoru a vzniká tah jako ve velikém komíně. Spodem je nasáván čerstvý vzduch a požár může být dostatečně "živen". Já osobně jsem přesvědčen, že teplota uvnitř budov mohla lehce dosahovat i 1000°C, což je pro ohřátí železné (ocelové) konstrukce na, řekněme, 700 - 800°C možné a pro běžnou konstrukční ocel naprosto zničující kritérium. Pevnost běžné oceli v tom případě klesne zhruba na cca 20% původní pevnosti. Je nutno mít na paměti, že uvnitř budovy není vznikající teplo odváděno a ohřev může být intensivní zatímco venkovní konstrukce, která je chlazena zvenku drží pohromadě. Proto také ten kolaps dovnitř. Pravdou je, že WTC věže spadly podstatně dříve, než budova WTC 7, ale to přesně odpovídá mým domněnkám. Budovy WTC 1 a 2 byly zasaženy letadly, nosnost konstrukce byla porušena a navíc ve výšce zhruba 60m v místě nárazu byla s největší pravděpodobností otlučena isolace ocelových nosníků. Proto doba potřebná k prohřátí konstrukce nebyla až tak dlouhá. Naopak u WTC 7 nebyla isolace poškozená, prohřátí až ke konstrukci tím bylo zpomaleno a proto ocelová konstrukce odolávala po mnoho hodin.
Podivujete se, že část zdeformované konstrukce může zapříčit pád celé budovy. Mně to až tak nemožné nepřipadá. Vezměte v úvahu, že váha celé části budovy nad místem nárazu (v případě WTC 7 nad místem požáru) byla tisíce tun. Staticky ta konstrukce by unesla ještě mnohem více, ale pokud nastane deformace a nosník se ohne, dojde k pohybu celé té obrovské hmoty nad místem poškození. Jakmile se dá do pohybu hmota o váze stovek tisíc tun, nelze se už ničemu divit. Jen pro příklad - hmota podlaží nad místem nárazu byla zhruba 150 tisíc tun. Jsem přesvědčen, že ta rychlost pádu by se nechala přesně spočítat z videozáběrů. Pokud se taková hmota dostane do pohybu pouhé 2m/sec., působí už silou 300 tisíc tun! Pokud jedno podlaží zkolabuje a rychlost pádu by dosáhla 6m/sec, je to už síla 2milióny 700 tisíc tun!!! Při rychlosti pádu cca 10m/sec (rychlost volného pádu) je to už 7 milionů 500 tisíc tun, etc....(1MV2 ). Pod takovouto silou se i zdravá konstrukce musí lámat jako sirky a beton se drtí na prach! Nehledě na ty průvodní efecty, kdy je padajícími podlažími vytlačován vzduch z prostoru do stran, jsou vyrážena okna a tyto efekty se mohou neznalému pozorovateli jevit jako řízený odstřel.
Ale ještě zpět k tomu, co se muselo dít uvnitř těch padajících budov. Zmíněná kinetická energie se musela nějak přeměnit. Učiňte pokus. Vezměte ocelový drát o průměru 3 - 4 mm a ohybejte a narovnávejte jej v co nejmenším rádiusu tak 5X v co nerychlejším tempu. Když sáhnete na ohýnané mmísto, bude teplé a to možná natolik, že se spálíte. To způsobila ta nepatrná energie, kterou jste tam vložil v podobě vaší síly. A teď si představte stovky tisíc tun a rychlost daleko větší. Cvičně si vypočítejte množství tepla uvolněné při pádu budovy. Budete překvapen a možná se už nebudete podivovat tomu, že v troskách byly nacházeny zbytky roztavených kovů i ocele. Když vezmete v úvahu, že ty žhavé zbytky přikryla několikametrová vrstva sutin betonu a skla, které to celé uvnitř dokonale tepelně isolovala od venkovního prostředí, možná i pochopíte, že se v troskách teplo mohlo udržet po velmi dlouhou dobu. Navíc stále tam doutnalo spousty hořlavého materiálu i přesto, že přívod vzduchu byl minimální. Jak známo, i malé chemické reakce hořlavých látek s O2 jsou exotermické, tudíž i toto mohlo přispět k tomu, teplotu tam udržovat. Vezměte si takový středověký milíř. To je zařízení, kde se primitivním způsobem vyrábělo ze dřeva dřevěné uhlí. Tam se taky dřevo nejprve zapálilo a potom se vše zakrylo, aby tam byl zamezen přístup vzduchu. A ono to neuhaslo. Probíhal tam proces suché destilace a teplo tam bylo zajištěno pouze minimálním vstupem vzduchu.
V jednom Vám dávám 100% za pravdu a to v tom, že všechny
ty slavné komise nesdělují informace přijatelné pro normální veřejnost,
to jest pro lidi neznalé těchto problémů a tím vzniká celá škála spekulací.
Jste úplně vedle s tím Vaším opakovaným tvrzením, že ve WTC neexistovaly
výtahy, které Vás dopravily až nahoru. Opakuji znovu, že jsem tam mnohokrát
tím výtahem jel, nikde nepřestupoval a dostal se během pár minut až úplně
nahoru, kde bývala restaurace a nahoře na střeše terasa, kam jsme často
chodívali. Pracovalo tam i několik známých. Jeden dokonce přišel o život
v ten inkriminovaný den! A Vy mne chcete přesvědčovat o opaku??? No to
snad ne!!! Tady opravdu končím, to by nemělo smysl pokračovat v něčem,
co prostě vím naprosto jistě!
To, že by nevydržela lana je směšný argument - co potom výtahy v dolech,
kde se fárá i mnohem hlouběji?
Napsal jste dále:
"Pane, vy zijete v New Yorku, alebo ste sa na to ‘koukal’ v TV? Tak
alebo onak, vase videnie Vam zrejme potvrdzuje to, co ste si z toho vsetkeho
vyvodil? To nie je samozrejme velmi presvedcive.
Co horelo v tych troskach “nekolik mesicu”? Ten petrolej? O tom ohni
z pohonnych hmot som napisal v prispevku ‘lehovi’. Pricina “jednoznacne
vylucena”."
Žil jsem tam a pracoval tam v inkriminovanou dobu. Viděl jsem to na vlastní
oči a slyšel na vlastní uši z parkingu na Battery Park, což je pár stovek
metrů. Nepřál bych Vám to. Nepředstavitelný zmatek a zděšení. Ale na
druhou stranu by Vám neuniklo to zemětřesení, které způsobil pád té budovy
a leccos byste možná pochopil, proč byla narušena statika budov v okolí.
Ale k Vaším otázkám:
Určitě si nemyslím, že tam v těch troskách hořel petrolej. Ten hořel
po určitou dobu uvnitř budov. Viz výše.
Vy zde viníte některé účastníky diskuse, že se příliš upnuli na "Popular
Mechanics" a že nemají vlastní názor. Podotýkám znovu, že já jsem to
vůbec nečetl! Vy naopak uvádíte jiné zdroje, což je vlastně totéž. Dalo
by se namítnout, že Vy jste se příliš upnul na ty "jiné zdroje", které
spíše zastávají "spiklenecké" názory. Pokud se chce člověk dívat nestranně
a nemá dostatek vědomostí o vlastnostech kovových konstrukcí, fyzice,
chemii etc., je to vždy těžké a snadno uvěří tomu, čemu věřit chce. To
nelze ani tak moc nikomu zazlívat. Horší už je to v případě lidí znalých
věcí, vědců. Tam už bych to typoval na záměr a manipulaci.
Účastník diskuse Zvědavej v diskuzi Svobodný
Zvědavec dne 18.10. 2006
Zpět na články
Muslimská okupace Evropy
4.8. 2006
Myslím si, že Evropa už nemá daleko k tomu, stát se
islámskou. Křesťanství tam ustupuje daleko do pozadí a uvolněné místo
okamžitě vyplňuje islám. Historie se opakuje a lidé se z ní nikdy nepoučí.
Mladí hází veškerou morálku za hlavu a nechávají se strhnout nacisticko
komunistickými médii, jakým je například sdružení českých a slovenských
nacistických a komunistických důchodců na webu Zvědavec, který je provozován
paranoidním torontskym nacistou Vladimírem Stworou.
Jestli si ještě děláte starosti, zda bude či nebude ten obávaný střet
civilizací, uklidněte se. Nebude. Už je za námi a Evropa jej prohrála.
Teď už probíhá jen její islámská okupace s podporou všech evropských
politických, akademických a mediálních institucí. Podle modelu, který
v roce 1974 vysvětlil alžírský prezident Boumedienne takto: "Brzy prorazíme
do severní polokoule. Budeme ji dobývat tak, že vaše území zalidníme
našimi dětmi. Ovládneme ji dělohami našich žen."
Dohodnutá okupace
Okupace probíhá podle dohod, které šéfové západoevropských vlád podepsali
s Arabskou ligou po ropné krizi v roce 1973 výměnou za nepřerušené ropné
dodávky a otevření arabských trhů evropskému obchodu a investicím. Zavázali
se mimo jiné, že podpoří Palestince proti Izraeli, budou sponzorovat
příznivou propagaci islámu a otevřou Evropu početné imigraci muslimů
neomezeně praktikujících islámské tradice a kulturu v přívětivém prostředí
"multikulturalismu". Podrobnosti všech těchto dohod zveřejnila ve Švýcarsku
žijící britská historička egyptského původu Bat Ye'Or v knize Eurabia,
z níž jsou k nalezení výňatky na internetu. Knihu lze koupit na Amazonu.
Ani jednu z dohod politici nekonzultovali se svými parlamenty, tím méně
s občany. Od těch se očekávala neomezená tolerance, vstřícnost a zájem
o mírumilovný islám. Každý projev znepokojení nad tempem imigrace nebo
nad problémy, které z něj vznikají, byl označen za rasismus, xenofobii
a islamofobii. V roce 2006 je islámská okupace číselně sice velmi nepřehledná,
ale odhaduje se přibližně takto: Francie oficiálně 10, neoficiálně možná
15 procent populace. Holandsko oficiálně 8, neoficiálně možná 12 procent.
Německo oficiálně 7, neoficiálně přes 10 procent. Dánsko asi 5 procent.
Británie oficiálně 4 procenta, neoficiálně nemá přibližnou představu
ani ministr vnitra. Itálie oficiálně procenta 3, ale spíš dvojnásobek.
Evropská unie jako celek odhaduje 25 milionu muslimských občanů, ale
přítomnost muslimských imigrantů neregistrovaných nebo nelegálních by
tento počet možná zdvojnásobila. Každý rok přichází nejméně půl milionu,
ale spíš až milion. Nejčastějším jménem nových mužských novorozeňat ve
Francii, Holandsku a Británii je Mohamed. Z britských dětí narozených
v roce 2005 je 40 procent muslimských. Porodnost průměrné evropské muslimské
rodiny je 6, evropské 1,5 procenta.
Už jen porodností tedy Evropanů rok od roku pár set tisíc ubývá, muslimů
pár milionů přibývá. Okupaci Evropské unie dovrší do deseti let příchod
80 milionů Turků, jimiž se islámská populace Evropy přehoupne přes polovinu
obyvatel a poroste vysokou porodností dál. Evropské děti narozené za
deset let už budou islám pokládat za evropskou samozřejmost a nepřijde
jim na něm nic cizího.
Usekávání rukou, trest smrti za jinou víru.
Jediná otázka, kterou ještě zbývá zodpovědět, je ta, kterou vyslovil
předseda umírněné organizace německých muslimu Bassam Tibi: "Bude islám,
který je předurčen ovládnout Evropu, islám evropský, nebo šaría?"
Jak by mohl vypadat islám evropský, nikdo netuší. Šaría je islámský absolutismus
íránského, afghánského nebo saúdského stylu s upřením rovných občanských
práv jinověrcům a ženám, s usekáváním rukou za krádež, popravováním znásilněných
žen a homosexuálů, trestem smrti za přestup na jinou víru a se zákazem
prakticky všeho politického a kulturního projevu, který Evropané dnes
ještě pokládají za samozřejmý. (O vepřo knedlo zelo s pivkem nemluvě.)
Slovy mnoha dalších umírněných muslimů: "Buď se islám v Evropě poevropští,
nebo se Evropa poislámští."
Nezdají se vám najednou všechny ostatní evropské problémy žabomyší? Jak
se vám jeví v tomto světle propaganda židobijců o zabíraní palestinské
půdy šestimilionovym izraelským národem? Popřemýšlej Zvedavče, pokud
jsi toho ještě vůbec schopen.
Ben Hur, Los Angeles, California Srpen 2006
Článek možno diskutovat na diskusním fóru Svobodný Zvědavec
Zpět na články
O co vlastně
jde v Libanonu?
29.7. 2006
Následující text mi přišel opět v emailu. Originál článku lze najít na stránce Galtova institutu a rovněž vyšel na Neviditelném psu.
BLÍZKÝ VÝCHOD: Nejde jen o Hizbolláh
28. července 2006
Jiří Kinkor (Galtův
institut)
Zatímco Izrael usiluje o zničení teroristů a konečně se odhodlal k systematické válečné operaci v Libanonu, okolní svět stále hovoří o "diplomatickém řešení", o příměří, o nasazení mezinárodních "mírových jednotek" na jihu Libanonu. Každý racionální člověk se v případě války či jiného použití síly v prvé řadě zajímá o to, kdo je v právu, tj. kdo zahájil útok a kdo se brání. Jenže racionalita a morální hodnocení se již z politiky dávno vytratily. Kromě Izraele a Spojených států snad nikdo oficiálně neargumentuje, že Izrael má právo na sebeobranu a že jeho odpověď je správná. Přitom je to zcela evidentní a nepochybné. Každý ví, že islámský terorismus (s velkou morální podporou či alespoň tichou sympatií okolních islámských zemí pod vedením Íránu) usiluje o vyhlazení Izraele z mapy světa.
Co se to stalo se světem? Jak si může generální tajemník OSN dovolit říci, že reakce Izraele, na nějž dopadají rakety útočníka, je nepřiměřená? Jak mu může taková hanebnost beztrestně projít? Cožpak si před více než půl stoletím při napadení Pearl Harboru Japonskem nebo Británie Německem někdo troufl pochybovat o právu Ameriky a Británie na sebeobranu a navrhnout něco tak absurdního a ostudného jako příchod "mezinárodních sil" do Japonska a Německa, které by "stabilizovaly" situaci v zemi agresora? Cožpak se někdo snažil bránit napadeným zemím rozvinout celoplošnou válku s cílem zničit agresivního nepřítele? Nemravná a absurdní organizace OSN (jejíž podstatou je usmiřování zla s dobrem), ještě tehdy neexistovala, a nemohla tak posílat své jednotky, aby bránily napadené zemi vést účinnou sebeobrannou válku.
Izrael se vůči obvinění, že způsobuje urpení nevinými libanonským civilistům, ohrazuje tím, že se neustále omlouvá, že nebojuje proti Libanonu, ale Hizbaláhu. Izrael se však nebrání Hizbaláhu, ale útoku cizí země, Libanonu, která nejen že podporuje a toleruje teroristickou organizaci na svém území, ale dokonce si její zástupce demokraticky volí do parlamentu a umožňuje tak jejich velký politický vliv na správu země. Říkat, že se Izrael brání Hizbaláhu, je stejně nesmyslné jako tvrdit, že Británie byla napadena a válčila s nacistickou stranou a ne s Německem. Izrael by měl učinit vše, co je nutné pro dlouhodobou ochranu svých občanů před útoky nepřítele. Neměl by riskovat životy svých denodenně bombardovaných civilistů ani svých vojáků proto, aby se při sebeobranných vojenských operacích nezkřivil vlásek ani jednomu libanonskému civilistovi, který možná nepodporuje Hizbaláh. Odpovědnost za jakékoli civilní ztráty a utrpení leží na Libanonu (a potažmo samozřejmě na Íránu a Sýrii), nikoli na oběti agrese, kterou je Izrael.
Žádat příměří a hledat "mezinárodní konsenzus", jak to dnes i v minulosti ostudně předvádí EU a OSN, neznamená nic jiného než zavírat oči před realitou, vzdávat se zlu a ukazovat svou morální slabost. Ano, Chamberlain se také s Hitlerem diplomaticky dohodl a na chvíli usmířil. Ale výsledkem byla bitva o Británii a 2. světová válka. Vždy totiž platilo a platit bude, že appeasment útočníka nezastaví, ale posílí a povzbudí, protože mu ukáže slabost oběti, kterou se snaží zotročit nebo zničit.
Na Blízkém východě nejde jen o terorismus, o Hizbaláh či Hamás. Jde o sebezáchovný boj sekularizované západní kultury, proti expanzivnímu středověkému světu islámské víry. K zásadnímu střetu světa rozumu, civilizace a svobody se světem důsledného mysticismu, barbarství a diktatury musí dojít. Jde o to, aby díky zbabělé politice usmiřování nezískali jaderné zbraně ti, které žádná jaderná protiváha nezastaví, protože sebevraždu a smrt považují za bránu do ráje.
Zbabělá a sebeochromující politika Západu je výsledkem filozofické katastrofy, kterou nejlépe symbolizují fráze "nikdo není majitelem pravdy", "svět není černobílý" a "nic neplatí absolutně". Teprve až lidé pochopí jejich zhoubnost a ničivost, přestanou volat po mezinárodním konsenzu, přestanou odsuzovat "jednostranné" akce a budou sebevědomě a s plnou morální jistotou bránit své právo na život.
leho z USA
Zpět na články
Ke 155. výročí
narození T.G.M.
22.7. 2006
Emailem mi přišla tato poznámka ke 155. výročí narození T.G. Masaryka dne 7.3. 2005. Odkaz zakladatele české moderní státnosti má rozhodně dnešním Čechům mnoho co říci a je stále aktuální i když je více než rok starý:
Za srdečného nezájmu většiny našich médií je tomu právě
155 let ode dne, kdy se narodil pan President Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho
odkaz si dnes přivlastňují čeští politici z celého širokého spektra a snad
je to tak i dobře, protože to plně podtrhuje právě tu skutečnost, že se
mu nepochybně dařilo ve všech fázích svého čtyřnásobného mandátu být opravdu
presidentem všech občanů naší tehdejší a proti dnešku podstatně větší země.
Snad jen extremistické subjekty a z nich především členové zločineckého
komunistického spolku s vyzývavým názvem KSČM by si jeho jméno neměli brát
do úst. Nepochybně o jeho osobě a především pak o jeho dodnes ve značné
míře platném poselství své zemi bylo napsáno mnoho odborných i popularizačních
článků, studií i celých knih. Nepokládám proto za nutné a nebyl bych ani
tou pravou osobou, abych se ve svém krátkém připomenutí jeho odkazu věnoval
věcem, které už mnohem šířeji a daleko lépe než bych to já svedl, zpracovali
jiní. Chci však na tomto místě zdůraznit jeden z jeho velmi podstatných
rysů, který bývá většinou historiků pomíjen a někdy možná dokonce i úmyslně
zamlčován. Náš první president byl velkým přítelem Spojených států amerických
a nikdy až do své smrti nezapomněl na zcela klíčovou roli, kterou tato
dnes jediná reálná světová mocnost sehrála právě při vzniku našeho samostatného
státu. Lze považovat za více než jisté, že bez této rozhodující síly, kterou
profesor Masaryk s aktivní pomocí své americké manželky, získal pro naši
národní věc, by naše svoboda a státní suverenita nebyla obnovena. O to
je však smutnější, že po počátečním celospolečenském nadšení zůstával postupně
v roli věrného přítele Spojených států více a více politicky osamocen a
po svém - snad jediném sporném presidentském rozhodnutí - kdy doporučil
a silou své osobnosti protlačil do funkce presidenta Edvarda Beneše, se
naše vztahy s USA dostaly do téměř nulového bodu. Nemůžeme se proto divit,
že v klíčovém roce konce druhé světové války jsme už nebyli prvořadým opěrným
bodem amerických zájmů. O to důležitější je, aby právě dnes, kdy je naše
státní suverenita opět ohrožována nezodpovědností a nedostatkem národní
hrdosti většiny našich politiků a návrh takzvané Evropské ústavy se může
snadno zvrhnout v listinu zakládající další žalář národů, jsme si právě
tuto roli presidenta Osvoboditele uměli připomenout.
Další z velkých příslušníků našeho národa, když už se z nich
kdosi pro potřeby jednorázové televizní estrády pokouší dělat hitparádu,
a sice pan spisovatel Bohumil Hrabal kdysi prohlásil, že kdo nemá rád
Ameriku, nemá rád lidi. Právě na tento výrok bychom si všichni měli vzpomenout,
kdykoli slyšíme či čteme různá nenávistná vystoupení proti americkému
způsobu života či dokonce proti americkému snu. Americkým snem totiž není
nic jiného než hrdost na vlastní schopnosti, trvalý boj za svobodu a demokracii
a víra v sílu svého vlastního národa. Hvězdy a pruhy na americké vlajce
jsou ztotožněním svobody a základních lidských práv. Těch je ovšem zákonem
garantováno až překvapivě málo. Je to především právo na svobodu, spravedlnost,
ochranu života a majetku a na budování osobního štěstí. Žádné právo na
práci či na zdraví a dokonce ani na vzdělání. Přesto a možná dokonce právě
proto má tato země naprosto nejlepší university i nemocnice a za dobrou
práci se tam nepochybně velmi dobře platí. Amerika má dnes navíc v čele
velmi silného presidenta, ke kterému oprávněně vzhlížejí všichni svobodomyslní
lidé z celé naší planety. Važme si té cti, že naše státnost byla obnovena
právě odsud a pokusme se co nejlépe navázat na právě tento odkaz našeho
prvního presidenta - na odkaz muže, který se už za svého života stal legendou.
Čest jeho památce a úctu jeho myšlenkám.
leho z USA
Zpět na články
Pohádka
mimo jiné o tom, jak Ariel Sharon pochodoval do mešity Al-Aqsa
22.7. 2006
Podle článku na stworově webzinu "Politické
nanebevzetí" publikovaném
dnes 22. 7. 2006 prý Ariel Sharon při jeho návštěvě na Chrámové hoře napochodoval
s tisícovkou policistů do mešity Al-Aqsa. Samozřejmě se jedná o jednu z
moderních pohádek, kterou stworův webzin tak ochotně šíří mezi českými
emigranty a nejen jimi. Bylo to samozřejmě úplně jinak. Jak drtivá většina
vzdělaných čtenářů zajisté ví, tak Chrámová hora v Jeruzalémě je svaté
místo nejen pro muslimy, ale i stejně důležité pro Židy, kde stával na
místě mešity Al-Aqsa dříve židovský Svatý chrám. Ariel Sharon se ke svatému
místu dostavil až potom, co mu bylo postkytnuto povolení od izraelského
ministra vnitra Shlomo Ben-Ami, který zase návštěvu diskutoval s velitelem
palestinských bezpečnostních složek Jabrilem Rajoubem s ujištěním, že
návštěva je v pořádku pokud vysloužilý generál nechá mešitu Al-Aqsa na
pokoji. Sharonova 34 minutová návštěva 28.září roku 2000 se odehrála
v době, kdy místo je běžně přístupné turistům a samozřejmě Sharon do
mešity ani nevkročil. Ovšem když byl na Chrámové hoře spatřen Palestinci,
tak ti promptně vyprovokovali srážku s sharonovým policejním doprovodem
a co následovalo, je dnes již historie. K povstání nedal povel nikdo
jiný než nositel Nobelovy ceny za mír a na Zvědavci svatý Jásir Arafat.
O návštěvě můžeme debatovat v souvislosti zdali měla demonstrovat izraelskou
suverenitu nad Chrámovou horou nebo jestli se měla stát jakýmsi testem
palestinské tolerance. Jak tento test dopadl ať si čtenář rozhodne sám.
Samozřejmě ostatní "informace" v
článku rozhodně nebudou o nic věrohodnější. Nehodlám celé toto veledílo
přebrané z časopisu Playboy z roku 2004 nějak rozebírat, snad jenom by
za pozornost stál jeden odstavec:
Jeden průzkum naznačuje, že něco mezi 15% až 18% voličů patří do cirkví
nebo hnutí, které se hlásí k těmto učením a šíří je. Další průzkum prozrazuje,
že 33% Republikánských voličů jsou těmito lidmi. Ovšem oni tomu nevěří
jen tak napůl; pro ně je to záležitost věčného života a smrti. A mezi nimi
je několik nejmocnějších mužů v Americe. Generální prokurátor John Ashcroft
je pravověrný. A spolu s ním mnoho prominentních senátorů a předseda komory
senátu Tom DeLay, jenž minulý rok jel do Izraele a řekl pred Knessetem
(jejich parlament) "Tady není žádná střední cesta, žádná mírná pozice o
niž by stálo za to mluvit."
Všimněte si prosím hned v první větě, že průzkum nic neříká, ale jenom
naznačuje. O jaký průzkum se jedná a mezi kým, to nikdo neví. A těch 15%
až 18% procent voličů může ale nemusí jich pak být skutečně tolik. Kolik
asi, to nechává V. Stwora na fantazii čtenářů. A pak máme další průzkum,
který "prozrazuje", že prý tito lidé jsou členové jakési fanatické křesťanské
sekty. Mezi mými kamarády a známými Američany je většina repulikánských
voličů a samozřejmě já osobně jsem také republikánský volič. Nikdy jsem
o nějakém takovém náboženském hnutí citovaném v článku neslyšel. Takže
když si ještě uvědomíme, že překlad článku pro Vladimíra Stworu provedl
nacista Trodas, tak celkem hned víme odkud vítr vane...
Pár zdrojů k tématu článku:
http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/biography/sharon.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Ariel_sharon
http://www.knesset.gov.il/mk/eng/mk_eng.asp?mk_individual_id_t=125
leho z USA
Zpět na články
Konflikt
civilizací - interview s Wafou Sultan na televizním kanálu Al-Džazíra
24.6. 2006
Nezvědavec uvádí překlad interview s paní Wafou Sultan odvysílané na televizi Al-Džazíra dne 21. února tohoto roku. Samotný fakt, že interview bylo odvysíláno na této stanici znamená zcela jasnou naději na konečné vítězství v boji proti islámskému terorismu. Interview je k dispozici zde v arabštině s anglickými titulky.
Wafa Sultan: Konflikt, kterého jsme v dnešní době svědky není konflikt mezi naboženstvím nebo mezi civilizacemi, ale je to konflikt protikladů mezi dvěma érami, je to konflikt způsobu myšlení, které patří do období středověku a způsobu myšlení patřící do naší doby 21. století. Jedná se o konflikt mezi civilizací a zaostalostí, mezi civilizovaným a primitivním, mezi barbarismem a rozumem. Je to konflikt mezi svobodou a útiskem, mezi demokracií a diktaturou. Je to konflikt mezi lidskými právy na jedné straně a jejich potlačování na straně druhé. Jedná se o konflikt mezi těmi, kdo se chovají k ženám jako ke zvířatům a mezi těmi, kdo ženy považují za skutečné lidské bytosti. To, čeho jsme dnes svědky není konflikt mezi civilizacemi. Civilizace spolu nebojují, ale civilizace spolu soupeří.
Al-Džazíra: Rozumím vašim slovům správně, že dnes se jedná o konflikt mezi dvěmi kulturami, mezi kulturou západní a mezi zaostalou kulturou a ignorancí muslimů?
Wafa Sultan: Ano, přesně tak.
Al-Džazíra: Kdo přišel s nápadem "konfliktu civilizací"? Nebyl to Samuel Huntington? Bin Laden to nebyl. Rád bych toto téma prodiskutoval, jestli vám to nebude vadit...
Byli to muslimové, kdo začal užívat termím "konflikt civilizací". Prorok Islámu Mohammed prohlásil: "Bylo mi rozkázáno bojovat s nevěřícími tak dlouho, dokud neuvěří v Alláha a jeho mesiáše." Muslimové rozdělili populaci do dvou kategorií: Na muslimy a nemuslimy a vyzvali do boje proti těm druhým dokud nepřijmou jejich víru. Byli to oni, muslimové, kdo začal tento konflikt a tuto válku. Pokud budou chtít tuto válku skončit, tak budou muset přehodnotit své islámské knihy a učení, které jsou plné výzev na boj s nevěřícími (takfir). Jeden z mých kolegů je znám tím, že nikdy nenabízí víru druhých. Která civilizace na naší modré planetě ho pověřuje nazývat ostatní skupiny lidí jmény, které si sami nevybrali? Jednou je nazývá Ahl Al-Dhimma, jindy jim říká Lidé knihy, jindy je přirovnává k opicím a prasatům a jindy zase nazývá křesťany "...ti, kteří přivolávají Alláhův hněv." Kdo ti řekl, že jsou to "Lidé knihy"? Oni nejsou lidé jedné Knihy, oni jsou lidé mnoha knih. Veškeré užitečné vědecké knihy v dnešní době jsou jejich, je to ovoce jejich svobodné a tvořivé mysli. Kdo ti dává právo jim říkat "...ti, kteří přivolávají Alláhův hněv nebo "...ti, kteří sešli z cesty" a pak prohlašovat, že tvé náboženství ti přikazuje nemluvit o víře jiných abys nerozhořčil věřící? Já nejsem křesťanka, muslimka nebo židovka. Já jsem člověk bez náboženství. Já nevěřím ve všemocného Boha, respektuji ale právo jiných v něj věřit.
Al-Džazíra: Jste tedy kacířka?
Wafa Sultan: Můžete mi říkat jak chcete. Jsem lidská bytost, která nepřísluší k jakékoliv náboženské skupině a nevěří v žádného boha...
Al-Džazíra: Nevidím žádný smysl s vámi polemizovat, když jste kacířka, která se rouhá proti Islámu, proroku Mohammedovi a Koránu...
Wafa Sultan: To jsou mé osobní záležitosti, které se vás nikterak netýkají. Bratře, můžeš klidně věřit v kameny, ale pouze potud, pokud je nehodláš na mne vrhat. Ty se můžeš modlit k jakémukoliv bohu, ale k jakému bohu se modlí ostatní není tvoje věc jestli se modlí k božímu synu matky Marie nebo k bohu Satanovi. Nech lidem jejich víru ať je jakákoliv. Židé přežili tragédii masakrů za 2. světové války a přinutili svět je respektovat pro jejich úroveň vzdělání a ne jejich teror, jejich pracovitost a ne jejich nářky a vyřvávání. Lidstvo vděčí za většinu vynálezů a objevů ve všech sférách vědy a techniky během 19. a 20. století právě vědcům a inženýrům židovského původu. 15 milionů příslušníků národa roztroušeného po celém světě si vybojovalo svá práva prostřednictvím tvrdé práce a úrovní vzdělání. Zatím jsme nezaznamenali jediného příslušníka židovského národa, který by explodoval v německé restauraci. Nezaznamenali jsme jediný případ, kdy Židé zničili křesťanský kostel. Nezaznamenali jsme jediný případ, kdy Židé protestovali zabíjením jiných. Muslimové proměnili tři obrovské buddhovy sochy v sutiny. Nikdy jsme nezaznamenali případ, kdy buddhisté zapálili mešitu, zabili muslima nebo vypálili velvyslanectví. Takovou cestou nikdy nedosáhneme pozitivních výsledků. Muslimové musí si položit otázku, co oni mohou udělat pro lidstvo aby si zasloužili uznání celého světa.
Slova paní Wafy Sultan jsou pro mne velmi inspirující zvláště proto, že pochází právě z té kultury a náboženství, která inspirovala pachatele atentátů 11. září 2001 na Světové obchodní centrum v New Yorku a s pachateli mnoha sebevražedných útoků v Iráku a dalších místech převážně na Středním a Blízkém východě. Ze své osobní zkušenosti vím, že do jisté míry by s jejími názory souhlasilo mnoho lidí žijících ve zmíněné oblasti, ale kvůli nebezpečí života tyto názory nemohou v žádném případě s nikým sdílet. Napravit tuto nepřirozenou situaci bude bohužel stát ještě mnoho krve mých kolegů vojáků i zcela nevinných civilistů...
leho z USA
Zpět na články
Globální oteplování, ale trošku dříve
17. 4. 2006
Jenom tak náhodou jsem narazil na webovou stránku časopisu Vesmír, kde mě zaujal archív starých čísel. Jako zajímavost redakce naskenovala do webu vůbec první vydání Vesmíru z roku 1871, sice pak archív pokračuje rokem 1994 a doufejme tedy, že se na webu objeví více starých čísel. Jelikož se jedná o vědecký časopis, tak si myslím, že články starých ročníků mohou být zajímavé nejen pro historiky. Mne zaujala nejvíce jedna aktualita z rubriky Různé zprávy. Okopíroval jsem tuto drobnůstku v původním znění:
Mizení ledovců. Prof. Pfraundler, který po dlouhá leta zabývá se pečlivě měřením výšek ledovců tirolských, pozoroval, že v posledních šesti letech ledové vrchole ústředních Alp tirolských značně se snížily (dle trigonometrického měření asi o 17'), a mnohé druhdy trvalým ledem pokryté vršky nyní co holá skaliska se objevují. Zpovolné mizení věčného ledu pozorováno ostatně i na jiných místech horstva alpského ve výši asi 10.000 až 11.000.
Jelikož článek na toto téma uveřejnil poslední dobou také náš protějšek Zvědavec, tak cítím povinnost si rovněž na globálním oteplování přihřát polívčičku. Jak vidno, globální oteplování vzrušuje vědce poněkud déle než posledních pár let. Je sice docela možné, že pozorování profesora Pfraundlera nebyla přesná a také nemohla být provedena v globálním měřítku, přesto si ale myslím, že mechanice jevu, jakým globální oteplování bezesporu je, nerozumíme o moc lépe než zmíněný profesor. Víme, že v historii planety Země došlo v geologicky nedávné době k daleko dramatičtějším klimatickým změnám, než k jaké dochází nyní a tenkrát rozhodně tento přírodní jev nebyl způsobován průmyslovými emisemi a emisemi výfukových plynů našich aut. Mám dojem, že nejvýstižněji je možno se k tomuto problému vyjádřit slavným citátem: "Vím, že nic nevím..."
leho z USA
Zpět na články
Trošku
vojenského školení
20. 3. 2006
Moje poslední poznámka je inspirována článkem na Zvědavci Projekt na zničení Ameriky o tureckém filmu "Údolí vlků", který zobrazuje americké vojáky coby bezcharakterní zabijáky bez jakéhokoliv respektu k zemi a kultuře, kterou okupují. Skutečnost je samozřejmě úplně jiná a naprosto opačná, než se nám Zvědavec a většina médií v čele se zmíněným filmem snaží namluvit. Už v době první války v Perském zálivu v roce 1991 se američtí vojáci museli podrobovat sérii školení, kterých bylo rovněž součástí školení o arabské kultuře včetně brožurek obsahující základní fráze arabštiny. Před mým druhým pobytem v této oblasti jsem prošel další sérií podobných školení, která byla tentokrát ještě kvalitnější a obsáhlejší než 13 let předtím. Dostali jsme nejen brožurky, ale i CD disky se základním kurzem arabštiny a dalšími materiály. Pro angličtiny znalé čtenáře jsem naskenoval výtah ze staršího čísla interního oběžníku americké armády NCO Journal, ze kterého je zřejmé, co takové školení obsahuje a co je ve zmíněných brožurkách. V žurnálu je přetištěna část materiálů, které vojáci dostávají před cestou na Střední východ. Samozřejmě pasáž zvědavcova článku o amerických vojácích coby zabíjejících robotech je ještě více mimo jakoukoliv realitu. Já se vůbec necítím jako zabíjecí robot a ani žádní mí kolegové členové SOG (Special Operation Group), kterých jsem také nemnoho potkal, se mi coby vraždící mašiny vůbec nejeví.
Nezvědavec je takto svým čtenářům chopen poskytnout to, co jeho kanadský protějšek Zvědavec nikdy nebude schopen a to je skutečné osobní svědectví jak se věci skutečně mají. Vladimír Stwora je tak odsouzen do role bývalých soudruhů, kteří tak rádi přepisovali historii k obrazu svému.
leho z USA
Zpět na články
Den
sv. Valentýna u našich arabských soudruhů
21. 2. 2006
Článek agentury Associated Press, který jsem před rokem přeložil během mého pobytu v Iráku z novin americké armády Stars and Stripes pro Zvědavce. Po odmítnutí článku editorem Stworou jsem nakonec usoudil, že Zvědavec není rozhodně vhodný typ publikace, se kterou bych měl spojovat své jméno. "Hvězdy a pruhy" jsou noviny, které většinou přebírají zprávy z MSM (Main Stream Media - hlavních medií) s přídavkem článků od vojáků. V bojových zónách jakou je například Irák jsou noviny k dostání zadarmo všude ve veřejných prostorách jako například jídelny nebo společenské místnosti. Článek poskytuje náhled do společnosti, v jaké by se mohli octnout naši potomci pokud si neuvědomíme hrozbu ve světě stále sílícího hnutí radikálního islámu (anglický přepis originálu článku zde) :
Sauďané
slavili den milenců i přes přísný zákaz.
(Despite ban, Saudis mark lovers' day)
The Associated Press
RIJÁD, Saudská Arábie - Saudská žena, celá v černém kromě jejích očí vykukujících z poza závoje, obchází velkého červeného plyšového medveda a zkoumá, zdali plastikové květiny v jeho tlapě jsou dostatečne vkusné. Tento rok by žena chtěla, aby oslava Dne svatého Valentýna byla zcela bez závad. Objednala sto červených růží pro svého novomanžela, koupila mu jeho oblíbenou čokoládu v obrovském balení a jako překvapení naplánovala slavnostní večeři v domě svých rodičů. Všechno to mělo ale jeden zádrhel: Plány byly připraveny na 12. února, datum, které podle ní mělo být Dnem svatého Valentýna.
Popletení data není překvapující v zemi, kde je Den sv. Valentýna zakázaný a kde náboženská policie konfiskuje veškeré dárkové předměty červené barvy ze všech obchodů vysvětlujíce situaci tím, že se jedná o křesťanský svátek, který opravdoví muslimové ignorují. Vztah Saudského království ke svátku je v souladu s po staletí striktním učení islámských škol v této zemi. Tak jako Den sv. Valentýna, všechny křesťanské a dokonce i většina muslimských oslav je zakázána, jelikož jsou považovány za neortodoxní oslavy nevhodné pro rodište islámu.
I bez zákazu Dne svatého Valentýna je z důvodu přísné segregace mužů a žen velice obtížné pro milenecké páry se scházet. Chození na rande se skládá především z dlouhých telefonních rozhovorů a velmi řídkého osobního setkání. Muži a ženy, pokud nejsou blízcí příbuzní, nemohou se navzájem vozit v autech nebo jít do restaurace. Porušení zákazu je přísně trestáno vězením. Náboženská policie Mutawa mobilizuje své síly několik dní před 14. únorem a kontroluje všechny obchody s květinami a dárkovými předměty. S přibližujícím se 14. únorem z obchodů pomalu mizí veškeré odstíny řervené barvy. Každé srdíčko, každá růže a každý předmět, který má co společného s představou lásky, sestupuje do podzemí černého trhu, kde stojí třikrát i čtyřikrát více než kdykoliv jindy během roku.
I přes tato omezení Den svatého Valentýna se stal oblíbeným hlavně díky seriálům sledovaných na satelitní televizi. Lidé, kteří vědí kde nakupovat, mají přesto bohatý výběr dárků ku příležitosti svátku. Dárky ve většině případů nejsou prezentovány přesně 14. února, jelikož ženy a dívky nemusí dostat povolení od rodičů překročit práh svých domovů přesně ten den a obchody nechtějí mít za výlohou inkriminující dárkové předměty v době největší aktivity Mutawy. Dárky jsou buď dodávány zásilkovou službou nebo obchody zatelefonují svým zákazníkům několik dní před svátkem aby si je prišli vyzvednout.
14. 2. 2005
Leho
FOB Speicher, Irák
Bombardování
Drážďan - tentokrát trošku jinak
16. 2. 2006
Včera to bylo přesně 61 let, kdy došlo k legendárnímu bombardování Drážďan v roce 1945 spojeneckým letectvem. Čtenářům nabízím pohled někoho, kdo v té době v Drážďanech byl a vděčí této událost za svůj život. Je to vlastně reakce na článek Mladé fronty k 20. výročí této události (originál strojopisu zde). Nehodila by se tato reakce na podobný článek uveřejněný na jistém "zvědavém" webzinu o 40 let později? ("zvědaví" čtenáři mohou přečíst zde).
BOMBARDOVÁNÍ DRÁŽĎAN PŘED 20 LETY
V posledních letech každoročně ve dnech kolem 13. - 15. února prožíváme my, bývalí odsouzenci k smrti a vězňové nacistického kriminálu v Drážďanech, Georg-Bährstrasse 5, smutné chvíle při čtení našeho denního tisku. Letos - po 20 letech - byly tyto novinové články zvláště obsáhlé. Nás se bolestně dotkl zejména článek v MLADÉ FRONTĚ ze 13. února 1965 pod značkou /z/, kde se bombardování Drážďan prohlašuje za "nesmyslný ničivý nálet, kdy bylo prakticky o výsledku války již rozhodnuto", kde se lituje historických památek Drážďan - "druhé Florencie" -, rozbitého Zwingeru, obrazů ve "vlhkém tunelu", aj.
Na to my bývalí odsouzenci k smrti a mnoho vězňů tohoto kriminálu všech národností - bylo nás tam přes 1200 - odpovídáme, že vděčíme za své životy tomuto "nesmyslnému ničivému náletu", který byl tak mistrně bombardován, že mimo asi tři osoby bachařského personálu nikdo z nás nebyl zabit.
O tom, že tehdy "bylo prakticky o výsledku války již rozhodnuto", píše docela jinak Bohumil Klípa Csc. v PRÁCI z 18. února 1965: "Ještě v únoru 1945 měla třetí říše 10 milionů mužů ve zbrani." Uvádí také prohlášení šéfa necistického válečného hospodářství A. Speera po válce před soudem v Norimberku: "Roku 1944 vyrobilo Německo zbraně pro 2 miliony mužů, z nichž se dlo postavit 130 pěších, 46 motorizovaných a tankových divizí. Bez bombardování by bylo toto množství o 30% vyšší." Věří pisatel /z/ z Mladé Fronty, že tato desetimilionová nacistická bestie by byla již bez bombardování poražena? O tom by pisatele jinak poučil náš Vojenský historický ústav a je bolestné, jak se může ještě dnes psát o 2. světové válce.
Nebyl jsem sám, kdo odhodil při bombardování Drážďan odsouzenecká pouta. Se mnou tak učinil generál KVAPIL, konstruktér Ant. KNÍŘ z plzeňských Leninových závodů, František ŽIVNÝ ze Slovakonaftu v Bratislavě, národní umělec Josef SKUPA a mnoho jiných odsouzenců a vězňů všech národností. Mají tedy všechny tyto životy protinacistických bojovníků velmi malou cenu, když bombardování Drážďan bylo nesmysl...
Jan
Maryška
Na Václavce 15, Praha 5 - Smíchov
telefon 54 18 09
Praha 22/2 1965
Že by se zastavil čas nebo se historie opakuje?
leho
z USA
Zpět na články
Kupujte dánské
sýry!
6. 2.
2006
Čtenáři jistě vědí o posledním mediálním konfliktu islámu s jednou ze základních svobod západních demokracií - svobodou slova a tisku. Islámisté podobně jako za starých časů rudí soudruzi vůbec nechápou nebo ani nechtějí chápat principy demokratického zřízení a rozhodli se, že svoje nepochopení a nesouhlas vyjádří ničením zastupitelských úřadů evropských zemí. Není vůbec překvapením, že přehnaně politicky korektní americká a i česká (MSM - Main Stream Media) média sice o událostech informovala, ale obrázky většinou samozřejmě neuveřejnila, takže si občané nemohou udělat svůj vlastní názor. Nuže, při pohledu na nejkontroverznější karikaturu Mohameda je vůbec možné dospět k názoru, že by islámské rozhořčení mělo alespoň trošičku nějaké opodstatnění?
Tato situace silně připomíná bývalé komunistické sdělovací prostředky z doby kdy se psalo o Chartě 77. Tehdy noviny a televize dštily oheň a síru na signatáře Charty, ale nikdy neuveřejnily ani řádku z dokumentu.
Naproti tomu vyjádření dánské vlády mě poněkud překvapilo, jelikož dánský ministerský předseda odmítl islámské protesty. Jedná se v Evropě o ojedinělý postoj a je celkem jisté, že bojkot dánského zboží arabskými státy Dánové pocítí. Podle mého názoru jak podpořit statečný odpor Dánů proti islámskému terorismu je věnovat více pozornosti dánským sýrům a jogurtům při pravidelných nákupech potravin. Ostatně jsou zdravé a velmi dobré.
Nezvědavec slibuje, že se islámskému extremismu bude věnovat pravidelně. K doplňkovému studiu doporučuji stránku http://www.pravdaoislamu.cz/. V angličtině pak bych velmi doporučoval http://www.michellemalkin.com/
AKTUALIZACE
(9. 2. 2006):
Nedávno jsem dostal v emailu inspirující karikaturu. Sice má nádech primitivního
pouličního humoru, ale podle mého názoru plně vystihuje konflikt mezi
naším světem a radikálním islámem. Tuto karikaturu možno brát jako vážné
varování. Pokud nemáte obavy z vážného varování a nejste radikálními muslimy,
klikněte sem a nezapomeňte si koupit
dánský jogurt!!.
leho
z USA
Zpět na články
Tentokrát
je to Nezvědavec, kdo má radost jak malý kluk
1. 2. 2006
Publikováním posledního článku zabývajícím se opozicí na zvědavcových diskuzích "O rozdílnosti názorů" udělal editor Zvědavce Vladimír Stwora Nezvědavci a všem čtenářům bez rozdílu velkou službu. Konečně totiž přiznal, jaké je poslání Zvědavce: "Moji čtenáři si sem chodí právě od těch "názorů" odpočinout. A nejen, že o nic nepřijdou, dokonce to může být ke prospěchu věci. Protože teď nepromrhají velké množství energie marnými hádkami..." (celý odstavec zde). Jinými slovy webzin Zvědavec slouží svým příznivcům a editorovi k odpočinku od tzv. "politicky korektních" medií. Ovšem definice "politické korektnosti" je omezena pouze na dobrý pocit odpočinku a nějaká pravda je pouze málokdy součástí pocitů editora a jeho relaxujících čtenářů. Jakákoliv myšlenka, která vybočuje ze zvědavcova normálu má potenciál vykolejit "zvědavé" čtenáře z jejich zóny komfortu, čímž se stává nepřijatelnou a její autor pak riskuje doživotní vyloučení z diskuzí.
V minulosti se například jednalo o mnohokrát diskutovanou informaci o tom, že američtí vojáci v Iráku nejsou patologičtí vrazi a zbabělci střílející na všechno, co se hýbe, ale naopak, v drtivé většině jsou opravdoví profesionálové respektující základní lidská práva všech Iráčanů a že používají své smrtící zbraně velmi efektivně pouze a jenom v případech, kde je to skutečně nezbytné. Nejvíc na této informaci Zvědavcům vadilo ne to, že by pocházela z jejich nenáviděných medií jako např. Fox News, ale dovídali se tak z první ruky od pražského rodáka seržanta první třídy (Sergeant First Class) americké armády Jana Kulíska (s dlouhým í a bez háčku nad s) alias Leha na diskuzních fórech Zvědavce. Pro nevěřící Tomáše (vlastně Zvědavce) příkládám kopii svého rodného listu a pár mých needitovaných fotek z Iráku, na kterých je možno přečíst mé jmenovky na uniformě. Zhruba v té samé době mého vyloučení z diskuzí byli rovněž vyloučeni všichni jejich účastníci, kteří mě osobně znali. Není tedy vůbec překvapující, že se na Zvědavce vrátili dvě legendy: Lev, o kterém si všichni mysleli, že byl pro svou hrubost a hloupost vyloučen, ale nebyl, byl pouze na "watchlistu" a trucoval, a Milan Peleška, který je zpět pod velmi přiléhavým nickem "Prdelka".
Nyní tedy začala zbrusu nová éra tohoto nacisticko-komunistického webzinu. V této nové éře už editor Vladimír Stwora nepřipustí jakékoliv odchylky od ideologické linie svého webzinu. Virtuální prostředí zvědavcových diskuzí pak konečně začíná silně připomínat atmosféru názorové jednoty bývalého komunistického režimu, který stále někteří moji bývalí spoluobčané postrádají jak na území bývalého Československa tak v zámoří.
V závěru bych chtěl ještě vyvrátit domněnku Vladimíra Stwory, že mojí hlavní snahou je zastavení publikování Zvědavce. Opak je pravdou. Mojí hlavní snahou (mluvím ale pouze za sebe, tj. za seržanta první třídy americké armády Jana Kulíska, alias Leha) je nastavit Zvědavcům a celému světu jejich zrcadlo jako příznivců zločinů spáchaných komunismem a nacismem jak v naší bývalé vlasti, tak všude jinde na světě. Bohužel nemohu mluvit za jiné a vyvrátit tak další zvědavcova tvrzení o snažení zlikvidovat Zvědavce jednou provždy udáním na policii některými lidmi, které znám a které považuji za své dobré kamarády. Vůbec s nimi nesouhlasím. Já si myslím, že zakazováním tohoto typu webzinů bychom ztratili také svou tvář a v neposlední řadě bychom si nebyli vědomi, že další generace příznivců největších zločinů všech dob stále žijí mezi námi. Jsem přesvědčen, že poukazováním na jejich smrtonosnou ideologii je možno odsunout tyto vyznavače nelidskostí tam kam patří, tj. na samou periferii společnosti.
Leho
z USA
Pozn. redakce: Tato reakce na poslední zvědavcův článek o "Nezvědavcích" byla spíchnuta doslova "horkou jehlou" ve vlaku a v univerzitní kantýně. Hlavní autor Nezvědavce Leho totiž si nemůže dovolit luxus být vyživován manželkou a je velmi pracovně vytížen mimo jiné večerním studiem. Doufám, že případní čtenáři mi odpustí kostrbatý sloh a tu a tam nějakou tu pravopisnou či chybičku v kódu. Jestli to čtenáři není jedno, možno poslat email.
Zpět na článkyZvědavec
vyrazil do útoku proti pravdě
16. 1. 2006
Po jisté době jsem se rozhodl opět se zamyslet nad naším protějškem, tj. Zvědavcem Vladimíra Stwory. Ve zvědavcových diskusních fórech totiž došlo k dlouho očekávané události. Seržant americké armády Leho (tedy vlastně já) byl editorem "konečně a nezvratně", trvale a doživotně vyloučen ze všech diskuzí za články. Leho se totiž "konečne a nezvratně" přestal chovat jako fackovací panák a nazval paní Áju babkou bolševičkou, což už bylo pro editora přespříliš. Nicméně seržant se na Zvědavce vrátil celkem třikrát pod jinými aliasy a postoval nespočet příspěvků velkou rychlostí, takže je editor stěží stačil mazat. Samozřejmě se jednalo o příspěvky slušné nikterak neporušující pravidla diskuzí, ale editor je přeci nemohl zanechat napospas nevinným čtenářům. Seržant v nich poukazoval na zvědavcovy lži v článku "Mám radost jako malý kluk" a vytrvale Vladimíra vyzýval, aby se čtenářům Zvědavce omluvil. Dále pak byly smazány všechny příspěvky, které dokazovaly, že seržant je skutecně v americké armádě a dále tak poukazovaly na další lži a výmysly v článcích a příspěvcích Vladimíra Stwory.
Jelikož celý článek "Mám radost jako malý kluk" je přístupný veřejnosti pouze v placené části Zvědavce, bylo by na místě si připomenout vladimírovy lži. V prvním odstavci výtahu z článku si Vladimír představuje, jak se Bratrstvo (zřejmě já s mými kamarády jako Baron, Mikin, atd) zoufale snaží Zvědavce zlikvidovat. Pak dále rozvíjí své představy a důvěřivý čtenář už nepochybuje, že se nám protahují obličeje a že chceme obnovit komunistické praktiky bonzování. V závěru odstavce Zvědavec oznamuje, jakou já se svými kamarády máme představu o svobodě. Samozřejmě Vladimír povolil uzdu své poněkud bujné fantazii a nic v odstavci se ani vzdáleně nepřibližuje pravdě. Nejedná se o nic jiného než typickou zvědavcovu demagogii i když musím připustit, že někteří moji známí by chtěli nebo možná i oznámili Zvědavce policii, ale já sám takové praktiky nejen neprovádím, ale ani nepodporuji a neschvaluji. Moji známí a kamarádi či všichni ostatní si však mohou dělat co chtějí a já jim nehodlám nic zakazovat. Už sám vznik Nezvědavce byl naopak inspirován vírou ve svobodu slova a v platnost motta na českém státním znaku: "Pravda vítězí". Já totiž pevně věřím, že když si přemýšlivý čtenář porovná "fakta" ze stránek Zvědavce s tím, co je se možno dozvědět na Nezvědavci a všude jinde, že síla pravdivé myšlenky vždy zvítězí.
V prvním odstavci výtahu Vladimír zmiňuje fiktivní bonzování Nezvědavců. Je velmi zajímavé, že ve svém článku se uchyluje editor právě k této poněkud kontroverzní činnosti. Čtenářům totiž musel nabonzovat ve druhém odstavci kdo je vlastně autorem Nezvědavce. Samozřejmě, že se neřídil žádnými fakty, ale opět popustil uzdu své bujné fantazii a lhal jak když tiskne. Prý že autorem je Baron - lež jako věž (hlavním autorem jsem já, neboli Leho, neboli US Army Sergeant First Class v činné službě Jan Kulísek - s dlouhým í a bez háčku nad s), pak že Leho (tedy já) otravuje čtenáře emaily - další lež, že dr. Řehořek je autorem fotomontáží - lež, že jsem nebyl v žádném Iráku, ale bydlím v Herndonu ve Virginii - lež, zkrátka téměř všechno v tomto odstavci si Vladimír vymyslel. Nezvědavcům tak editor udělal velkou službu, tj. to, že je nyní velmi snadné nahlédnout do kuchyně fantasmagorií Zvědavce.
Bylo by velmi zajímavé vědět, jak si vlastně Vladimír Stwora představuje jednu ze základních lidských svobod - svobodu slova. Po mém opětovném přihlášení na Zvědavce smazal téměř všechny mé příspěvky a nedovolil tak jakoukoliv diskuzi se mnou a s jeho čtenáři. Je rovněž zajímavé, že jsou i jiní, jako například Mikin, Baron, dr. Řehořek, kteří nesmí se zúčastnit doživotně diskuzí na Zvědavci. Jednomu z nich bylo řečeno, že je vyvrhel společnosti. O tom, kdo je vyvrhel ale rozhoduje pouze a jenom editor Zvědavce Vladimír Stwora. Také jisté příspěvky, které svědčily o mé službě v americké armádě, byly rovněž promptně zlikvidovány. Mám na mysli diskusní větev k článku "Irák, Írán a Čína - nová globální aliance?" na téma "jste to vy ten treti zleva?". Vladimír se pravděpodobně z nějakého důvodu bojí pravdy a uchyluje se k manipulování svými čtenáři sprostými lži, demagogií a pečlivým vybíráním přispěvovatelů do diskuzí. Rád bych mu připoměl jedno pěkné české přísloví: "Lež má krátké nohy". Vladimíre, varuji vás. Ve svém článku zmiňujete trpaslíky. S krátkýma nohama ale byste mohl dopadnout velice podobně:
Leho
z USA
Zpět na články
Při své poslední návštěvě Čech v srpnu 2005 jsem se vydal po stopě jedné čistě české rarity - růžového tanku, který kdysi stál na podstavci na Smíchově na náměstí Kinských. Samozřejmě byl tank po drtivou většinu své existence jaksepatří zelený, první růžový nátěr dostal až 28. dubna 1991, kdy ho natřel narůžovo český sochař David Černý. Po několika dnech ale dala tanku československá armáda pohotově opět zelený nátěr, ale ne nadlouho. Skupina poslanců tehdejšího federálního schromáždění využila své trestní imunity a tank opět po několika dnech zrůžověl.
V té době jsem pobýval coby americký voják v Německu u Frankfurtu a tank jsem zastihl v době, kdy měl již druhý růžový nátěr během prvního květnového víkendu roku 1991. Byl to tehdy památný víkend, jelikož ve městě probíhalo mnoho akcí a koncertů na podporu Davida Černého a za odstranění této připomínky bývalé sovětské nadvlády. Musím se přiznat, že v době před svou emigrací jsem jako dlouhodobý obyvatel Smíchova mnohokrát kolem tanku chodil a nikdy jsem si nevšiml, co vlastně je na jedné z pamětních desek na podstavci napsáno. Tento snímek desky zcela jasně svědčí o plánech tehdejších komunistů začlenit moji bývalou českou vlast do Svazu sovětských socialistických republik. Ještě dnes mě při pohledu na tendo snímek mrazí po zádech. Alespoň jakýsi vandal se svědomím sprejem přeškrtl slovo NAŠÍ a nahradil slovem JEJICH.
Připomeňme si trochu historie této smíchovské relikvie. Pražští rodáci během vlády dělníků a rolníků před sameťákem pevně věřili, že tank je jeden z prvních, neřkuli vůbec první tank Rudé armády osvoboditelky, který přijel do Prahy onoho památného dne 9. května 1945. Ale jak známo, tehdejší soudruzi zrovna pravdomluvností neoplývali a jeho historie byla tudíž podstatně jiná. Na tanku bylo v jeho zelené době číslo 23, což zcela jistě nebylo jeho původní číslo. Dle pamětní tabule se také Pražané mohli domnívat, že jeho velitel byl poručík Gončarenko, který zahynul při osvobozování Prahy. Jak to skutečně bylo? Dne 9. května v 10 hodin ráno z okolí Prašného mostu v oblasti Hradčan vyrazila průzkumná skupina tří tanků, čísla 23, 24 a 25, poručíka Gončarenka směrem k centru města Chotkovou ulicí ke Klárovu.
Gončarenko vedl skupinu v tanku č. 24 a když projížděl zatáčkou ke Klárovu nevšiml si několika německých stíhačů tanků Hetzer na náměstí. Jeden z Hetzerů pohotově vypálil, Gončarenko byl na místě zabit a jeho český průvodce přišel o nohu. Granát pak explodoval na rohu domu za tankem, jak je patrné ze snímku nahoře. Takže na podstavci byl tank očíslován špatně a dokonce se jednalo i o chybný typ tanku. Jak vidno ze snímku, tank poručíka Gončarenka byl typ T-34 zrovna tak jako ostatní z jeho skupiny, ne těžký tank IS-2.
Po osvobození od nacistů bylo rozhodnuto dát hlavnímu městu památník a prý na zásah samotného voždě Stalina na podstavec nebyl dán správný typ T-34, jelikož asi nebyl dost mohutný a tak v červnu roku 1945 byl od Drážďan přivezen těžký tank IS-2. Od roku 1996 relikvie mírumilovně odpočívá ve vojenském muzeu v Lešanech u Prahy a v roce 2000 byla opatřena zbrusu novým růžovým nátěrem. Tank jsem tam bez problémů našel hned u vchodu do areálu muzea.
Leho
z USA
Zpět na články
Z
čeho mám strach
27. 11. 2005
"Staří muži by měli býti badatelé" řekl T. S. Eliot. Snad proto, že stáří poskytuje rozvahu, touhu po pochopení a paměťovou stopu neúspěchu a zklamání. Krátící se perspektiva zítřka nabádá k úspornosti a soustředění se na věci podstatné, které bychom my staří chtěli zanechat generaci budoucí. Aby naše děti a vnuci nemuseli podstoupit stejnou cestu, po které jsme šli my. Aby nemuseli znovuobjevovat již námi objevené. Povinnost badatele je proto nejen objevovat, ale své zkušenosti zaznamenat tak, aby neodešly ze světa spolu s ním ("publish or perish" je zákonem řemesla vědce, kterým jsem se 30 let živil). Do nesmrtelné paměti naší civilizace zákonitě patří nejen naše poznatky, ale i záznam cesty, kterou jsme ke svým "objevům" či závěrům dospěli. Na příklad poznatek, že "tato cesta vede do pekla" přijme budoucí generace pouze tehdy, když uvidí nezvratné důkazy.
O jaké "cestě" a jakém "pekle" mluvím? O oné, nyní tak nebezpečné nakloněné a blátivě kluzké, spojnicí mezi mladičkou a vratkou demokracií v postkomunistické Evropě a peklem znovuhrozící "diktatury neokomunismu". Obávám se, že v mnohých z nás již zprávy o dvacetiprocentní voličské preferenci pro komunistickou stranu, o komunistických europoslancích reprezentujících Českou republiku v Evropském parlamentu, o postupném pronikání komunistů do výkonných i zákulisních vládních mocenských sfér, o tom, jak ovládají ekonomická soukolí legitimní i zločinecká, přestaly vyvolávat zcela oprávněnou hrůzu. Zvykli jsme si a začínáme tyto zprávy přehlížet. Jsme stejně krátkozrací jako naivní obyvatelstvo Petrohradu, jehož naprostá většina ještě v lednu 1917 ani nevěděla, co slovo "bolševik" znamená? Zamysleli jsme se někdy nad širší souvislostí těchto jevů? Buďme alespoň na chvíli těmi věkove staršími "badateli" T.S. Eliota:
Poradkyně minulého ruského prezidenta Borise Jelcina Galina Starovojtová varuje: "Nelze vyloučit, že Rusko spěje ve svém vývoji k období fašismu. Paralely mezi nynější situací v Rusku a situací Německa po versailleské dohodě jsou očividné. Velký a silný národ je pokořen a velké procento jeho příslušníků žije vně nynějších hranic Ruska. Rozpad velmoci probíhá v době, kdy mnoho jejích politiků a generálů má stále ještě mentalitu impéria a současně se odehrává v období hluboké krize hospodářské." (přeloženo z knihy Davida Remnicka: "Lenin's Tomb"; výraz fašismus je zde samozřejmě volně zaměnitelný za termín komunismus ). Ještě vám neběhá mráz po zádech? Mně ano!
Co můžeme my, obyčejní lidé, udělat abychom pomohli zabránit skluzu po té cestičce do pekla? Pouze důkazná dokumentace zločinu ve všech jeho vývojových fázích může snad předejít jeho budoucímu opakování. Databáze šesti milionů životů zničených fašismem shromážděná v muzeu Jad vaaem v Jeruzalémě je podle mne významnou součástí obrany proti současným i budoucím neonacistickým tendencím. Ruští intelektuálové v letech perestrojky pochopili důležitost dokumentace zločinu stalinismu a v iniciativě "Memorial" začali shromažďovat důkazy o milionech justičních vražd a dlouholetých vyhnanství v "Gulagu". Pozdější osud této inciativy a databáze se mi bohužel nepodařilo vypátrat. Dovedu si představit, že byla trnem v oku mnoha nynějších mocných. V Německu na dokumentaci komunistických zločinů pracuje již nekolik let velký historický ústav. Snahy o dokumentaci komunistických bezpráví v bývalém Československu, tak nesmírně důležité ve světle nynějšího politického vývoje v zemi, byly celých patnáct let po sametové revoluci zřejmě záměrně odsunovány na vedlejší kolej. Databáze nazvaná "Životy vykolejené komunismem" začala vznikat teprve před rokem na základě mé výzvy k 15. výročí pádu komunismu.
Výzva pod názvem "Nesmíme zapomenout" je v kontextu shora uvedené hrozby diktatury neokomunismu ve východní Evropě stále více aktuální. Databáze osobních vzpomínek na to, jak byly statisíce životů v totalitárním Československu ovlivněny vyšetrováním, perzekucí, konfiskací majetku, vystěhováním, znemožněním studií či práce ve vlastní profesi nebo nuceným exilem, úspěšně narůstá. Společně s historikem prof. Vilémem Prečanem a Dr. Jirinou Šiklovou se proto opět obracíme na vás všechny, kteří si ještě pamatujete, abyste nám dále zasílali buď elektronicky (e-mail: csds@csds.cz ), faxem (420-220 406 408) nebo poštou (CSDS, Skokanská 3, 169 00 Praha 6, Czech Republic ) své vzpomínky na to, jak komunismus změnil život váš a životy vašich příbuzných a známých. Lze posílat i namluvené zvukové záznamy, kopie dokumentů, fotografií, filmových záznamů. Informace (v jakékoliv i velmi jednoduché formě) by měly obsahovat jména, adresy, případně data narození. Přispěvatele bychom chtěli ujistit, že získané informace nebudou zveřejněny bez jejich výslovného svolení, a že vytvářená databáze zůstane výhradným majetkem Československého dokumentačního střediska. Přístup k ní bude umožněn pouze historikům, žurnalistům a umělcum k legitimním projektům.
Zpracování databáze a její udržování vyžaduje i finanční prostředky. Dokumentační středisko je součástí Národního muzea. Jeho činnost je ovšem většinou financována z grantu a soukromých darů. Na vedení databáze "Životy vykolejené komunismem" se nám doposud grant získat nepodařilo (což samozřejmě není příliš překvapující). Obracíme se tedy na všechny, kdo souhlasí s důležitostí tohoto projektu, s velkou prosbou o jakýkoliv, byť sebemenší finanční příspěvek. Československé dokumentační středisko je nevýdělečná organizace a na Vaše dary Vám bude vystaveno daňové potvrzení. Veškeré dary zaslané na adresu CSDS pod názvem: databáze "Životy vykolejené komunismem" budou do posledního halíře využity pouze na tento projekt. Středisko (tel. 420 - 220 466 402 al 407 ) má i svou webovou stránku (www.csds.cz) a přímé bankovní spojení ( # 27 -3147470297/0100 ).
"Staří muži by měli být badateli," řekl T. S. Eliot, "protože tam a zde již ztrácí na důležitosti". Odvěká role starší generace je zachování a předávání vědomostí, a modelování života a charakteru generace budoucí na zkušenostech života svého. Heraclitus před dvěma a půl tisíci lety řekl, že "charakter je osud". Dostojíme své historické povinnosti? Máme dostatek charakteru, abychom napomohli osudu našich dětí a vnuků, aby byl lepší než byl ten náš?
Prof. Josef Skála, Vancouver
Zpět na články
Propaganda
a politruci
26. 11. 2005
Někteří z mých bývalých spoluobčanů středního věku občas chtějí vědět, jak je to s politickou uvědomělostí americké armády a zdali také má politruky jako dříve Československá lidová armáda před 17. listopadem 1989. Na tuto otázku odpovídám, že politruků netřeba, protože v první řadě většina amerických vojáků se o politiku příliš nezajímá. V druhé řadě jejich morálku ovlivňuje v největší míře rodinný stav doma jako například věrné či méně věrné manželky a tak podobně, takže takové prostředí klasické komunistické politruky nepotřebuje. Co se pak týče duchovního života vojáků, o to se starají polní kuráti zpravidla knězi křesťanští a románsko-katoličtí.
Ale i přesto občas v interním tisku armády se objeví články, které reagují na fanatickou a módní propagandu namířenou proti americkým ozbrojeným silám převážně levicových sdělovacích prostředků i u nás doma v Americe. Jen tak pro zajímavost jsem naskenoval článek zde na danné téma ze čtvrtletníku NCO Journal. V článku mě na první straně upoutal popis naivity islámských teroristů v první fázi konfliktu v letech 2003-2004, kdy skupina říkající si "Jednotka černé vlajky" (Black Flag Element) distribuovala letáky, ve kterých vybízela americké vojáky elitní 82. výsadkové divize aby přeběhli na stranu terorisů kdykoliv uvidí vlát jejich černou vlajku. Ovšemže tato taktika se minula účinkem. Vlajka měla pouze ten efekt, že vojákům prozrazovala úkryty teroristů a vyvěšování černých vlajek pochopitelně nemělo dlouhého trvání. Jelikož je celkem jasné, že koalice v Iráku v čele s ozbrojenými složkami USA nemůže být v žádném případě vojensky poražena, tak jediná naděje fanatických islámistů spočívá v boji v médiích včetně Internetu.
Není bez zajímavosti, že v propagandistickém snažení islámských fanatiků pomáhají nezávislé webové stránky i u nás v Americe a co je překvapivější, že se objevuje tento druh propagandy i mezi bývalými československými emigranty z předlistopadové doby. Samozřejmě mám na mysli především naše "přátele" ze Zvědavce v čele s Vladimírem Stworou. Jeho poslední článek na téma Irák "Mlčení okupantů" je snad vůbec nejhorší ukázka propagandy ve prospěch islámského teroru a nejhorší škvár, který kdy vyšel na stránkách tohoto zločinného webzinu.
Článek
přeložený z polského originálu se věnuje mimo jiné tématu údajného zamlčování
skutečného počtu obětí mezi vojáky koalice a hlavně mezi americkými vojáky.
Co se týče pravdivosti údajů o ztrátách, v článku se dočteme: "...Informace
o ztrátách se zásadně podávají ve třech případech:
1. když voják zemře před očima druhů,..."
O dalších případech se už nezmíním, protože ten první je mírně řečeno
totální desinformace, kdy buď autor neví nic o základních funkcích amerických
a i jiných ozbrojených sil nebo spoléhá na naprostou naivitu čtenářů.
Vojáci v americké armádě totiž nejsou nikdy nikde sami, takže pokud jsou
v boji někdy zraněni nebo na následky zranění zemřou, děje se tak vždy
před očima jejich druhů. V amerických ozbrojených silách tedy neutajíte
ani jedno úmrtí.
Čemu má laik v nekonečné změti informací věřit? Pro vojáka americké armády je odpověď na otázku velice jednoduchá a lze ji shrnout do věty řečené v článku Propaganda seržantem americké armády Danielem McDonaldem: "You compare it with what you know is truth, because you're living and breathing it, against what you see and read..." (Informace si srovnáte s tím o čem víte co je pravda, protože vy v ní žijete a dýcháte ji). Pro ty, kteří nechodí po ulicích Bagdádu a kteří jsou pouze odkázáni na média a Internet, bych doporučoval blogy amerických vojáků jako už zmíněný blog mého kolegy kapitána Gary Pearsona k dispozici zde. Téma "Politruci" mohu tedy shrnout velmi stručně: Ani jediná obdoba poručíka Troníka v US Army a ani v jiné složce amerických ozbrojených sil se zaručeně nevyskytuje.
Leho
z USA
Zpět na články
Jménem všech mých kolegů ve zbrani a hlavně těch sloužící v Iráku bych chtěl něco napsat o mých pocitech návratu domů z této země. Musím přiznat, že jsem nebyl obdarován nikterak žádným zvláštním literárním talentem, takže nebudu čtenáře obtěžovat dlouhým obtížným čtivem. Jelikož sdílím totožné pocity s jedním mým kolegou z našeho batallionu (praporu) 8/229 AVN, je možno si přečíst shrnutí naší služby v Iráku zde. Samozřejmě se v blogu Garyho Pearsona nedočtete o tom, jak jsme zklamáni a demoralizováni naším velením v čele s vrchním velitelem Georgem Bushem. Nic takového. Naopak, máme pocit dobře odvedené práce, na kterou je drtivá většina vojáků hrdá. Pro neanglicky mluvící čtenáře mohu ve stručnosti zrekapitulovat hlavní body od začátku konfliktu v roce 2003:
1. Saddámova diktatura se ocitla na smetišti dějin a sám kdysi velký Saddám čeká v kobce na svůj soud.
2. Zbraně hromadného ničení jsou nyní pod kontrolou ozbrojených sil USA. Jako příklad je možno uvést obrovský komplex na výrobu chemických zbraní na jihozápadě od Samarry. Dle zprávy OSN, která je součástí veřejných záznamů, v této lokalitě se nachází 5000 (pět tisíc) 122mm raket s hlavicemi naplněnými nervovým plynem Sarin.
3. Se schválením nové ústavy v zemi se rozvíjí demokratický politický systém a tento proces bude pokračovat i v budoucnosti i přes hrozby teroristů jakým je notoricky známý Al-Zarkáví.
Je s podivem, že se stále na tomto světě nachází jistý počet osob, kteří baští nepochopitelně hloupou propagandu o beznadějnosti vedení války proti terorismu v Iráku. Některé z nich reprezentuje také náš "oblíbený" webzin Zvědavec.
Leho
z USA
Zpět na články
Knižní
recenze: Barbara Masin - Odkaz (Vydalo nakladatelství Mladá fronta)
10. 11. 2003
Nakladatelství Mladá fronta vydává v těchto dnech český překlad knihy Barbary Masin - Odkaz. Autorka je dcerou Josefa Mašína, jednoho z největších hrdinů studené války v tom smutném koutě východni Evropy. Po knize Oty Rambouska - Jenom ne strach a po nedávno vydaném eposu Jana Nováka - Zatím dobrý je tato kniha třetím a zatím nejvýznamnějším počinem, zabývajícím se příběhem rodiny Mašínů a útěkem bratrů Mašínů a jejich druhů v roce 1953 do západního Berlína. Nejvýznamnějším proto, protože je s velkým náskokem ze všech dosavadních publikací nejvypracovanější a nejpodrobnější. Nejen že autorka měla už z rodinné příslušnosti trvalý přístup k jednomu z hlavních aktérů popisovaných událostí, ale navíc je kniha vyloženě prošpikovaná referencemi na zdroje - tedy ono známé české nedůvěřivé "Ehm, a jaké jsou vaše zdroje?". Barbara Masin strávila velké množství času v archívech nejen v USA, ale hlavně v bývalém východním Německu, včetně archívů bývalé Volkspolizei a Stasi. V českém pčekladu knihy je 370 takovýchto zdrojů informací. Není bez zajímavosti, že v údajné demokratické a svobodné České republice podobné archívy dosud přístupné nejsou. Proč asi? Čím to je?
Nevím jak velké bude české vydání knihy, ale manuscript má 300 hustě psaných stran. Ve srovnání s "Odkazem" je Rambouskova "Jenom ne strach" pouhou brožurou na čtení v tramvaji či autobuse (i když ji přísluší zásluha, že byla úplně první), z druhé strany osmisetstránkova Novákova kniha "Zatím dobrý" i když se držela faktů, tak stylově hodně zašla až do kategorie beletrie (a po zásluze dostala roku 2004 literární cenu Magnesia Litera). "Odkaz" Barbary Masin není ani brožura, ani osmisetstránkovy román. Je to testament - což je ostatně původni anglický název knihy. Je to testament, odkaz, svědectví - jakkoliv to chcete nazvat - je to podrobně psaný a historicky přesný příběh rodiny, která se nesmazatelně a navýsost kladně vepsala do dějin českého národa - bez ohledu na to, co si o tom lůza z české kotliny a nebo reprezentanti lůzy na pražském hradě myslí. Je to současně i vědecká historická práce, nejen kvůli už zmíněné přemíře referencí a zdrojů, ale kvůli odstupu časovému, ale i odstupu autorky samotné. Barbara Masin mi dala možnost srovnat její anglicky psaný originál manuscriptu s českým překladem, který pořídilo nakladatelství v ČR. Anglický orginál má navíc tři hustě psané strany s bibliografií (v české verzi to chybí, snad aby český čtenář nebyl zbytečně ponoukán k vyhledávání si ještě více informací).
Kniha Barbary Masin téměř určitě rozpoutá novou diskusi na staré téma. Mladí nad tím budou kroutit hlavou a divit se jako úplní osli tomu, co byla generace jejich prarodičů zač, starší to budou popírat a odsuzovat a pochybovačně diskutovat, tak jak je naučil zivot v komunismu, který mají tak hluboko zažraný pod kůži. Přestože je to technicky kniha na vysoké úrovni, je téměř jisté, že autorce nebude nabídnuto členství v českém PEN clubu, který je dodnes organizací píšících ex-komunistů, vedených jedním polepšeným politickým vězněm. Stejně tak je jisté, že hlavní postavy knihy Josef a Ctirad Mašínovi a Milan Paumer, žijící hrdinové české historie, budou i nadále ignorováni titulární hlavou České republiky a představiteli údajné demokratické České republiky všeobecně.
Lze jen doufat, že ne všichni v dnešní České republice sdílí názory jejího prezidenta a zákonodárců. Kniha "Odkaz" rozhodně patří nejen do rukou dospělých čtenářů, kde mnozí z nich po 40 letech gumování mozků ještě zdaleka nemají jasno, ale hlavně do školních a veřejných knihoven, kde by nahradila komunistické kydy o beznohém pilotovi Meresjevovi a nebo komsomolském udavači Pavlíku Morozovovi.
Kniha
má pro dnešní Českou republiku uplně strašidelné téma - Mašínové. Dnešní
neo-komunistická vláda, parlament a média plná komunistických kolaborantů
dostávají vyrážku za ušima jako prasata když mají červenku, jen slyší
jméno bratrů Mašínů. A jak bylo před časem oznámeno, arogantní skřet
sedící na prezidentském stolci České republiky, Václav Klaus, odmítl
bratrům Mašínům a jejich spolubojovníkům udělit státní vyznamenání,
na které byli navrženi. Čeští pseudointelektuálové s temnou minulostí
si oddechli - protože, jak pravili ve svých komentářích "oni na to mají svůj názor".
I já s tím souhlasím. Bratři Mašínové, Milan Paumer a jejich zavraždení
druzi a rodiny jsou největšími postavami moderních českých dějin -
řekněme posledních 500 let - většími postavami než byl Štefánik, Masaryk,
o komunisty tolik oblíbeném Benešovi ani nemluvě, a udělování jim jakéhokoliv
vyznamenání dnešním rudým fašistickým režimem České republiky, navíc
z rukou nekomunisty (nikoliv anti-komunisty) a celoživotního kolaboranta
Václava Klause, by bylo urážkou těchto největších hrdinů, které kdy
český národ měl.
Většina čtenářů sice nebude znát ani to hlavní, co se odehrávalo v letech
1951 až 1953, co je ale v téhle knize navíc jsou události předtím a potom
- předtím je to rodinná historie otce a dalších příbuzných bratrů Mašínů
a část potom popisuje mnohaletý teror, který nastal v maceše vlasti po
úspěšném útěku do západního Berlína. Nejen vraždy nevinných příbuzných
a dlouholeté věznění ostatních, ale i popis jak vypadal (pod dohledem
StB) život sestry obou bratrů - Zdeny Mašínove a jejich babičky. Zdena
Mašínová ještě v roce 1995 v údajně svobodné České republice neměla přístup
k dokumentům z případu a vlastně si ani nebyla jistá, zda na ni na StB
nedonášel její vlastní manžel (nebudu napínat, nedonášel).
Ostatně i popis rodinného zázemí a událostí léta předtím, než se oba bratři stali hlavními aktéry, je velmi dobrodružná četba. Příběhy pozdějšího generála Josefa Mašína (otce obou bratrů) za první světové války, jeho aktivity během německé okupace, mučení na Pankráci a smrt z rukou nacistů. Drastické příběhy věznění jeho manželky (matky bratrů), příběh švagra Borka, který se vydával za Němce a přitom vozil bomby do Berlína (než byl taky uvězněn), příběh babičky Emmy, která zachránila oba bratry před posláním na výchovu do Německa (jako se to stalo dětem z Lidic), válečné příběhy obou bratrů, kteří těsně po válce dostali jako ještě malí kluci vyznamenání od prezidenta Beneše Za chrabrost. Po přečtení této knihy nikdo nemůže použít tu známou hlupáckou českou výmluvu "nemám o tom dost informací".
Jen události do roku 1945 by přesvědčily většinu lidí, aby se sebrali, odešli a na českou kotlinu navždy zapomněli. Jenže Mašínové tam zůstali a pak přišli dodnes nepotrestáni rudí fašisté, rudí zločinci a vrazi - komunisti a utrpení začalo nanovo. Rodina nedávného válečného hrdiny byla opakovaně vystěhovávána z jejich majetku - napřed ze statku, pak z domu v Poděbradech, pak z jakéhosi malého bytu, vždy do horšího a horšího. Oba bratři byli opakovaně zatýkáni a mučeni na Pankráci, kde před deseti lety byl mučen jejich otec. Oba bratři stále žijí - naživu tedy musí být alespoň část jejich komunistických mučitelů - proč nemá česká společnost zájem na vyšetření a potrestání těchto komunistických prasat? Ctirad byl pak poslán na tři roky do uranových dolů (v jeho dvaceti letech), Josef byl držen v normálním kriminále (pokud je tedy na kriminále něco normální). Příkoří, kterého se bratrům a jejich rodině dostalo je neuvěřitelné. A od stejného režimu (nezapomeňme že dnešní Česká republika má s tehdejší ČSR "právní kontinuitu") by dnes měli Mašínové přijmout státní vyznamenání? Od prezidenta-kolaboranta? Vždyť by to bylo nemorální! Stejně jak když vidívám scény z Hradu, jak Klaus vyznamenává bývalé (dnes polepšené) politické vězně. Z preživších hrdinů minulosti se stali pošetilí blázni a přijímají stužky a kousky plechu z rukou kolaborantů svých tyranů a mučitelů. To je jako by Adolf Hitler jezdil jednou ročně do Auschwitzu a vyznamenával vybrané Židy za poslušnost a ukázněnost!
V knize najdou zájemci velké množství detailů z one slavné říjnové procházky do západního Berlína v roce 1953, ale mne jako obvykle zaujalo něco úplně jiného. Co se stalo potom. Pro Mašíny a Paumera život právě začínal, vždyť nejstaršímu bylo pouhých 23 let, začali žít normální život v normální zemi, tak jak si zaslouží každý člověk - ovšem pro jejich rodiny a známé to všechno skončilo. A to je právě ten bod, kde začíná mé vlastní nepochopení pro Československo, nepochopení komunistického režimu té doby a nepochopení komunistického režimu České republiky dneška, nepochopení pro všechny omlouvače komunistických zvěrstev minulosti i současnosti, od posledního omlouvače komunistů někde v pohraničí, protože dostal byt po odsunutých Němcích až po ultimátní omlouvače komunistů Václava Havla a Václava Klause, kteří neměli charakter a odvahu s nimi skoncovat. A s komunisty musí být skoncováno. Komunismus je systém, který svou zvířeckostí a počtem obětí předčil nacismus.
Po uspěšném ůtěku Mašínů a Paumera do západního Berlína byla Mašínova rodina až na dvě výjimky vyvražděna. Mašínové pořád žijí, proč by neměli stále být naživu i komunističtí vrazi jejich rodin? Lidé, kteří s jejich akcemi či útěkem neměli nic společného byli mučeni, zavíráni za nic na desítky let, jejich životy byly kompletně a nenávratně zničeny. Strýc bratrů Mašínů Borek Novák, válečný hrdina z druhé světové války a poválečný komunista byl popraven na lámacím stole na Pankráci společně s Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou. Jejich matka zemřela ve vězení, pohřbena v neoznačeném hrobě na ďáblickém hřbitově. Rodina Václava Švédy byla pozavírána, včetně manželky, jeho bratrů a rodičů. Podobně u rodiny Hradců. Životy nevinných lidí proplýtvány a zničeny.
Proč český národ má takový odpor k potrestání komunistických vrahů? (Protože český národ je personifikací komunistů?) A potrestáni by měli být. Kdyby byla opravdová spravedlnost, tak by komunisté měli být vystříleni i s jejich rodinami. A zasypat je vápnem, aby nesmrděli! A nebo je lepší zacházet s komunisty humánně a příbuzné nechat naživu? Komunistům nebyl nikdy zkřiven ani vlásek na hlavě za příserné zločiny, kterých se dopustili, naopak byli chráněni levicovým pseudo-filosofem Václavem Havlem, kterému komunisti prezidentství darovali i kolaborantem Václavem Klausem, kterému komunisti ke zvolení prezidentem pomohli.
Kniha Barbary Masin "Odkaz" vychází 10. listopadu 2005 v nakladatelství Mladá Fronta. 10-11. listopadu 2005 se v Bratislavě, Kongresová sala Doprastav, Košická 59, koná seminář historiků pořádaný UPN pod názvem "Úloha represie a politického nasilia v komunizme". Při této příležitosti bude v Bratislavě též představena nakladatelstvím Mladá Fronta knížka Barbary Masin "Odkaz". Přítomní budou i Josef Mašín, Milan Paumer, Zdena Mašínová (kteří byli požádáni UPN o účast na semináři) a autorka knihy Barbara Masin.
Ross
Hedvicek
-----------
--------------
Autor tímto souhlasí s volnou redistribucí, přeposíláním a publikováním
tohoto článku, za předpokladu, že bude v nezměněné formě. Autorské honoráře
prosím posílejte charitativní organizaci vaší volby v místě vašeho bydliště.
Je už v lidské povaze mít hrdiny a uctívat je. Své hrdiny má nejen každý národ, ale často i skupina lidí. Bez hrdinů se tedy neobejde ani Vladimír Stwora a jeho soukmenovci. Hrdinové jsou pro tyhle pány většinou muslimští teroristé. Čím víc nevinných lidí zabijí, tím větší je jejich obliba. Jenže to jsou většinou hrdinové anonymní, protože z nich po výbuchu bomby moc nezbyde. Ale naštěstí je zde jeden opravdový geroj, za kterého je možné se kdykoliv postavit. A tím hrdinou je popírač holocaustu Ernst Zundel. Stwora napsal o Zundelovi už 12 článků. Téměř ve všech se opakuje tvrzení že Zundel nic zlého neudělal, nic se mu nepodařilo dokázat, je bez soudu a nevinně zavřený. Pouze za sve smýšlení a názory. Za "ideozločiny". Bojovník za svobodu slova. Jeden z článku je hysterický dopis, adresovaný kanadskému ministerskému předsedovi Paulovi Martinovi. Stworovi totiž nedošlo, že premiér demokratické země nemá do práce soudů co mluvit. Další článek je výzvou k napsání povzbuzujících dopisů nevinnému Ernstovi, úpícím momentálně v německém vězení. Nechybí ani adresa a návrh dopisu v angličtině. Příznivec pana Stwory musí mít zkrátka na růžích ustláno. Vymýšlením dopisů nebo samostatným myšlením se nesmí obtěžovat.
Jaký je ale Zundel ve skutečnosti? Poprosíme ho, aby se nám představil.
Děkuji.......
Díváte se do sympatické, oduševnělé tváře hrdiny našich Zvědavců. Autora knihy "Hitler kterého jsme milovali a proč". Provozovatele zásilkové služby zásobující nacisty na celém světě hudbou Třetí říše, nacistickou propagandou a dalšími žertovnými drobnostmi, bez kterých se žádný nácek neobejde. Vydavatele nacistických knih a webových stránek plných rasistických a antisemitských útoků, lží a temných výhružek. Bojovníka za svobodu slova, který se snažil zabránit promítání filmu Schindlerův Seznam.
Oba árijské mladíky ve slušivých uniformách držících čestnou stráž se podařilo Nezvědavci itentifikovat. Jsou jimi dvojčata Hitler a Dolf Taborski.
Jak jsem psal na začátku, každá společnost musí mít svého hrdinu. Mají ho i Zvědavci. Jaká společnost, takový hrdina.
Mikin
z Kanady
Zpět na články
Z
Čech zpátky na Zvědavci
17. 9. 2005
Po měsíčním pobytu v Čechách přestávám stále více chápat přispívající jako je Karel z Čech nebo krátkonávštěvníka USA Gejdoše. Nejhlavnější televizní pořady dnes v Čechách jsou VyVolení a Big Brother. Součtem diváků těchto dvou pořadů dostáváme skoro 100% diváků v danné době. Oba pořady jsou vlastně o smiřování lidí, kteří se nechají v privátu filmovat 24 hodin v kuse. Jedině kde nemají kameru je v záchodové míse, což je na obdiv. Jak jsem vyrozuměl z povídání v Praze, Češi jsou naprosto přesvědčení, že je to americký nápad a že takové pořady běžně v Americe sledujeme. Ti co přijedou na návštěvu do USA obyčejně anglicky nemluví, takže americké TV programy nesledují. Pokud by sledovali, bylo by jim naprosto jasné, že kamera v ložnici kde souloží, nebo spí nazí a dívka vystrkuje svou škebli na kameru jsou naprosto nemožné. Ne proto, že američané jsou debilní puritáni, ale proto, že nechtějí svým dětem vysvětlovat proč takové programy vyrábíme.
V Čechách si stěžují na hollywoodský brak, ale je skoro nemožné najít kino ve kterém hrají něco jiného. Důvodem je jistě nabídka a poptávka. Jako individuální lidé máme odlišné názory, ovšem jako celek dokazujeme spotřebitelstvím kam se přikláníme. Svět se posral a tak lásku nahrazuje nenávist a moudro debilita. Webziny jako je zvědavec.org, které mají možnost bez jakékoliv propagandy ukázat Čechům v Čechách jak opravdu vypadá západní svět za oceánem, zneužívají své pozice a jeho tvůrce si léčí midráky vyhledáváním špíny na USA a Kanadu. Jistě by stačilo, kdyby začal sám ve své rodi